Panika v Needle Parku

Patrně jsem poněkud zpanikařila, když jsem myslela, že je nezbytně nutné toto feťácké drama vidět... možná sedět v kině sedmdesátých let, vyjdu s popelavou tváří, ale tady, teď a po bezpočtu romantických sond do stojatých smažkovských vod, jsem daleka zděšení. Spíš než cokoli jiného mě pobavilo, co se fetka Bobby naběhá a nashání - jako nějaká viktoriánská hospodyňka :-) a taky se mi líbily skřípavé zvuky New Yorku, žádné vztahové překvapení se však nekonalo - když se jeden veze, druhý nemůže jít pěšky, leda opačným směrem... zkrátka, nastavené zrcadlo časem osleplo a tuto skutečnost nemůže zvrátit ani Al Pacino, i přesto, že mu v očích ještě nesídlila ta nadherecká namachrovanost. (28.07.2014)

Tenhle film je naprostým opakem toho, co svým divákům předvedl Aronofsky ve svém slavném snímku Rekviem za sen. Tam, kde je Aronofsky pozérský a ždímá z diváků emoce, kde se dá, za pomoci laciných triků videoklipařů (ano, nemůžu si pomoct, mám k jeho stylu zakořeněný odpor:-) ), tam je Panika v Needle Parku civilní, autentická, naprosto přirozená, téměř dokumentární a ve své jednoduchosti a střízlivosti nesmírně účinná. Postupný rozpad osobnosti, otupování citu a redukování své existence na shánění a požití další dávky zachycuje pomocí přesně vybraných detailů a ukazuje, že svět feťáků je ubohý a točí se v bludném kruhu, ze kterého není východiska. Zároveň je to snímek o velké lásce a uměleckých ambicích, které se utopily na lžičce se zakalenou tekutinou a v injekční stříkačce. Pro mě jeden z nejlepších a nejpůsobivějších filmů z feťáckého prostředí. Celkový dojem: 95 %. (01.06.2011)

Bůh pomoz Bobbymu a Helen. ♥♥♥ Drogovým filmem číslo jedna pro mě i nadále zůstávají My děti ze stanice Zoo, přesto jsem se do Paniky v Needle Parku okamžitě a zcela zamilovala, ovšem z úplně jiných důvodů. "Děti" vnímám víc jako sebereflexivní a ironické a pracující na vytvoření komentáře ke společenskému problému, kdežto "Panika" nabízí hluboký ponor do svých postav a věnuje se jejich osobní proměně na základě vývoje okolností. Oba filmy si v sobě nesou silný pocit dokumentárnosti, který je ale zároveň výrazně vypravěčsky tvarovaný. "Děti" jsou víc jako rekonstrukce s naturščiky, kdežto "Panika" je inscenací velkého dramatu se soustředěnými herci. Oba filmy mají ve svém jádru lásku a vztah mezi mužem a ženou, ale zatímco Detlef prohlásí, že Christiane nikdy nemiloval, tak Helen na Bobbyho čeká. A když upustím od srovnávání, tak vedle zcela spektakulární hlavní dvojice (ani to snad neumím popsat jinak, než že co dělá Kitty je geniální a co dělá Al je geniální) mě v "Panice" mě ještě velmi odrovnaly dvě perfektní vedlejší postavy: hmatatelně slizký bratr Hank a andělsky manipulativní policajt Hotch. Hodně mi vyhovovala vypravěčská zkratka, která vypouštěla nepodstatné situace a soustředila se na konkrétní detaily. (29.08.2016)

Velké zklamání pro mě. Jak tradičně tvrdím, feťák je mrtvý od prvního vpichu, a naprosto mě jeho denní sháňka chleba nezajímá, ani jeho příští osud. Tentokrát nemůžu přejít obsah a formu filmu, ani přes výborné herectví, natož miláčka Alfreda. Byla to nuda sledovat jednoduchou náplň života smažek, jejich stereotypní kecy o drogách, prachy, dávka, šleha, trans, absťák, furt dokola v rozličném pořadí. Když se nad tím zamyslím, aniž chci, vyšlo mi absurdní, že zde nikdo nevytuhl, nikoho nezabili, a přesto šlo o destrukci srovnatelnou svou hloubkou s válkami a katastrofami. Možná to není tak jak to vypadá, ale většina herců už je dávno pod drnem.☻Co mi vadí nejvíce, jsou záběry vpichů a blaženosti s takovým účinkem, jako by šlo o záměrné instruktážní video. Feťáci se na filmy asi moc nedívají, ale děti jako budoucí zákazníci ano. Nadaný Al dal o sobě náležitě vědět, což za rok proměnil ve své životní a jedné z největších rolí. (31.03.2012)

Drogy jsou špatné, áno? Fajn, tak tohle není ani zdaleka taková sláva, jak by se mohlo zdát podle zdejších nadšených reakcí. Ano, Al Pacino dokazuje, že byl vždycky skvělý herec, a příběh skutečně je depresivní, ale nemá žádný spád, žádný tah na branku. Dokumentární styl se spíš podsouvá, když se to zrovna režisérovi hodí. Naopak se spíš vyžívá v jakémsi zvláštním postupu - Zničehonic posunout děj o hodně dopředu. Příklad: Bobby se vydá na svůj první kšeft - střih - sprchuje se ve vězení. Poprvé mě tohle trochu zaskočilo, ale spíš mile překvapilo, později už mě to otravovalo. Návštěva věznice totiž pak vypadá ve stylu, že člověk na pár dní odejde a pak se vrátí. Hotovo. Vypadají a chovají se úplně stejně a silně závislí si tam ty drogy asi nějak ošéfovali, tohle se neřeší. Řeší se spíš hlavní pár, který je už ale od začátku na slušném dně, takže žádný velký dramatický sešup se taky nekoná. Upřímně řečeno mám z filmu pocit, že se snaží být jen za každou cenu hrozně autentický a šokovat... to ale zůstává někde na půl cesty. Špatné pocity budete mít spíš ze samotného tématu, zpracování v jejich vyvolávání nijak extra nepomáhá. (6/10) (17.09.2009)