Schmidtov príbeh

Osud mívá poněkud zvrácený smysl pro humor. Neboť vám ve chvilkovém rozmaru bez nejmenších výčitek svědomí rozboří váš trochu fádní a neuspokojivě uspořádaný, ale pečlivě vystavěný domeček z karet - a to včetně jeho základů. Neboť osud žádné svědomí nemá. Zato když se do něčeho pustí, je převelice systematický - to se musí nechat. Neprovede demolici naráz - jedním čistým řezem ... kdepak ! Dá si s ní práci, pečlivě rozebírá vaši opečovávanou stavbičku na jednotlivé díly - pěkně pomalu, abyste si to spolu s ním náležitě užili. A když vás docela vykolejí, zašlape do prachu a dostatečně se vám vysměje, nechá vás být - abyste si poradili, jak umíte. Možná vás Warren Schmidt v exkluzivním podání Jacka Nicholsona dovede k trpkému, ale nanejvýš pravdivému poznání, že žijeme jen jednou. Žádný další pokus nám nikdo nenabídne - a čím dřív to pochopíme, tím líp pro nás. (25.04.2012)

Silně nedoceněné komorní drama o běsech stárnutí, prázdnotě důchodu a tíze samoty... Alexander Payne vsadil na poetiku všednosti a tenhle pocit každodenního života byl divácky doslova konsternující. Pomale plynoucí příběh o člověku, který se dostává přes onen velký životní zlom, jakým je ukončení produktivního věku a odchod do důchodu, a neví si se svým životem náhle rady... Když se k tomu ještě přidá nenadále dostavivší se samota, čerstvý důchodce Schmidt se postupně propadá s ubývajícími denními rituály až někam na samé lidské dno. Dá se to přijmout, nebo se tomu můžete postavit - a to, trochu po vzoru Americké krásy (ve vydání pro seniory), udělá i Warren Schmidt - vydá se na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou. Tahle cesta nemá tentýž vnitřní náboj a pozitivní rozměr jako třeba Lynchův Příběh Alvina Straighta, důchodce Schmidt je zlomený a osamělý, mrzutý starý muž, který se cestou snaží zaplnit náhle vzniklé prázdno ve svém životě, neboť jediné, k čemu se dá upnout, je na dálku adoptované malé černošské dítě kdesi v daleké Africe. Tenhle institut suplujícího psychoanalytika je skutečně silný okamžik filmu a závěrečný očistný pláč byl jedním z nejdepresivnějších momentů, co jsem kdy na plátně spatřil. To, že je Jack Nicholson skvělý herec a že většina filmu stojí na něm, netřeba asi rozebírat. Nicholson propůjčuje svému Schmidtovi úžasný vjem bezradnosti, bezvýchodnosti, je tak autenticky ztracen v běžném životě (dokonalá scéna rezignace při telefonování v budce, pouhé užívání mimiky při návštěvě rodiny budoucího zetě...), je plný skepse a rozrůstající se deprese, šedne a mění se i fyzicky... Zajímavá byla kamera - ta přemíra statických záběrů, perfektně kompozičně promyšlených (kupř. nádherný záběr Schmidta sedícího v místě zlatého řezu u rozsvícené lampy, přičemž většina záběru zůstala utopena ve tmě...), vytvářela dojem jakéhosi pomalého plynutí času, jakéhosi bezčasí typického pro postproduktivní část lidského života. Většina záběrů byla také podobné velikosti (celku), což zesilovalo dojem ztracenosti člověka (v prostoru i v životě). Mizanscéna byla strohá, městsky chladná, proti čemuž ostře kontrastovaly interiéry pokoje rodičů Schmidtova zetě... Silný, empatický film, který dává vzpomenout na mnohé lidi žijící třeba hned vedle v sousedství... Osamělost a stáří jsou strašné... (18.11.2006)

Hollywoodská produkce, látka pro menšinové publikum. Nedorozumění. --- Vnímám film jako velmi subtilní zobrazení krize moderního muže. Muže lze definovat jako tvora, který touží po vděku, obdivu, úctě a lásce. Schmidt celý život dělal to, co se od něj očekávalo, a byl vzorem řádného amerického muže. Když přijde čas jít na odpočinek, má penzi a rozumné úspory. Jinak nic, naprosto nic za svůj řádný život neobdrží. --- Vzácná, opravdu vzácná je citlivost, s jakou je zobrazena bída rodiny, do které se hodlá přivdat Schmidtova dcera. Větší část příběhu je vyplněna Schmidtovým úsilím dovolat se u dcery respektu. Věří, že si zalouží úctu jako otec, jako osoba starší a zkušená, a ostatně dceřino bloudění je evidentní. Marná snaha, v tomto světě na dědky nikdo nedá. --- Vyústění je provokativní a silné: Chce-li muž poznat to, pro co byl stvořen, musí to hledat někde jinde než uvnitř moderní společnosti. --- Mistrovské! (18.08.2010)

Jack Nicholson předvádí výborný herecký výkon (o tym žádná ;o), ale něco tu nehraje. Příběh je příliš schématický, takřka literární, a přitom vlastně neumí pořádně sdělit pointu (alespoň mě - neameričanovi se to tak jeví). Jistě, že se mnohokrát pohybuje na hraně komiky, ale závěrečná návštěva v onom památníku asi nebyla míněna jako komická vsuvka, protože její vyznění je důležité pro pochopení filmu. (pokud jsem jej tedy správně pochopil) Přesto jsem se nad umělohmotnými koňmi, zoufale neumělými malbami a celou bizarní quasiheroickou architekturou té zvláštní stavby neubránil smíchu. K slzám nebo alespoň rozjímavému zastavení se mě film zkrátka nedohnal a to je zřejmě chyba, protože o to tuším šlo především... Jo, leccos vypoví o Americe a američanech, ale to asi pro změnu záměr nebyl a pokud ano, přidal bych hvězdičku navíc. Tak trefnou sebekritiku ale nepředpokládám, takže to bude spíše kouzlo nechtěného... (01.04.2008)

O Schmidtovi je podle mě perfetní zpověd člověka, který odešel do důchod, neví co dělat, musí si zvyknout na nový život. Do toho mu zemře žena, což je pro něj ještě větší otřes, se kterým se vyrovná tak, že to prostě uvnitř uschová. K tomu všemu se mu žení dcera za ňoumu, kterého nemůže vystát. Přesně takhle si představuju, jak se někdo zachová, přesně tak. Nicholson hraje výborně senilního starce, nevím jak to jinak říct, který je konzervativní a v něčem už prostě pomalejší. Nepochopený film! -"I know we're all pretty small in the big scheme of things, and I suppose the most you can hope for is to make some kind of difference, but what kind of difference have I made? What in the world is better because of me?" (09.07.2007)