Svetlá rámp

Tak až na to úplně nejposlednější představení to byla dost velká nuda. U jedné pasáže jsem dokonce usnul. Vtipné, ba dokonce ani úsměvné to právě kromě toho posledního představení není vůbec. Od Chaplina jsem viděl skutečně jen pár filmů, ale zasmál jsem se vždy. Tady ani náhodou. Z filmu je trochu cítit, jako by Chaplin pomalu říkal herecké kariéře ahoj. Musím se však rovněž přiznat, že ty Chaplinovy novější film, kde už není ten pověstný tulák v klobouku mi připadají o dost horší než ten starší zbytek. Pár nějakých myšlenek v tomto naivním příběhu skutečně je, ale v celku jsou Světla ramp skutečně zklamáním obrovským. Nedám více než lepší 1*. A nemyslím teď jedničku s hvězdičkou. (28.06.2012)

Ve filmu Kontakt postava Jodie Foster říká něco ve smyslu, že by tam místo ní měl být básník a ne vědec, aby dokázal popsat, co vidí. Místo TonyhoCLiftona by tu měl sedět básník, aby popsal mé dojmy ze Světel ramp, protože já to nedokážu... Myslím, že každý významný umělec by se s kariérou měl rozloučit podobně. Chaplin prakticky zfilmoval zápisník svých životních mouder a co replika jeho postavy, to materiál na citát: "My home is the theater. - I thought you hated the theater. - I also hate the sight of blood, but it’s in my veins." /// "Don’t worry. Tonight you’ll make them look like amateurs. - That’s all any of us are: amateurs. We don’t live long enough to be anything else." /// " Time is best author. It always writes the perfect ending." Považuji za jednu z největších nespravedlností ve světě filmu, že drtivá většina lidí, co si myslí, že zná filmy, považuje člověka, kterého ve své době jeho filmové myšlenky uznával i Einstein nebo Gandhí, jenom za toho chlápka z němých grotesek s knírkem Hitlera, co divně chodil a vtipně padal. Neříkám, že jsem to taky tak nevnímal, ale nic nemůže být dál od pravdy. Dneska se do každého druhého filmu perou sluníčkově humanistické myšlenky, působící jako pěst na oko, přitom to Chaplin zvládal tak lehce a jednoduše. Co se týká nějakých tvůrčích výpovědí, tohle těžko hledá konkurenci a to si to ten šílenec opět sám zrežíroval, napsal, zhudebnil a zahrál hlavní roli. A scéna s Busterem Keatonem? Tohle enmá konkurenci ve Schwarzeneggerovi se Stallonem, Redfordovi s Newmanem, Stewartovi s Grantem, větší filmové osobnosti své doby se v jedné scéně nikdy nesešly. A samotný závěr ždímá emoce víc jak Madisonské mosty a to je sakra co říct. MInimálně bez Diktátora a Kida bych do toho asi nešel... pro všechny ostatní 10/10 (17.01.2016)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)

Jsem jako plevel. Čím víc do mě rejou, tím víc rostu. Nebudu nic zastírat, Chaplinův nejosobnější film mě neuvěřitelně dojal. Najednou jsem pochopil a docenil ten sociální tón a lehce idylický ráz jeho němých komedií, kde se smutek bez skurpulí prolíná s komikou (což mě třeba v Světlech velkoměsta trochu štvalo). Chaplin si v pozdních letech své kariéry vystřihl roli smutného pierota, do něhož se zamiluje kolombína. Calvero je však režisérem svých představení a ví, že na jeho místě má stát harlekýn a ne stárnoucí a smutný klaun. Je úžasné s jakou upřímností dokázal Chaplin parafrázovat své vlastní osudy a vytvořit roli herce, kterého jeho vlastní publikum najednou nechce. Poprvé se nemusel ohlížet na to, co si budou diváci myslet a proto se nebál do pomalého snímku zakomponovat desetiminutové scény baletu nebo statické záběry mimických kousků na jevišti. Právě tato odvaha dělá ze Světel ramp tak krásný film. (06.03.2010)

Vždycky mě na Chaplinovi zaráželo, že z něj v jeho komediích ta grotesknost úplně nesálala, jakoby ji něco brzdilo, nějaká skrytá melancholie nebo tragika, kterou nedokáže přehrát ani sebelepší herec. Ve Světlech ramp se to potvrdilo, protože jeho filozofování, které tam přednáší, musí být vykoupeno obrovskou životní zkušeností, nejčastěji bolestí. V každém jeho filmu z toho byl kousek, ale tady je to uzavřené, kompletní bilancování moudrého muže. Zpověď smutného klauna. (14.01.2009)