Svetlá rámp

Přepsáno v listopadu 2019. Světla ramp jsou niternou zralostí cirkusového klauna. Charlie Chaplin dospěl ve svém stáří k nostalgickému ohlédnutí za životem, naštěstí sentiment není zatížen senilitou, mezi slovy se objevují prvky melancholie a romantického idealismu. Světla ramp nejsou dokonalým filmem, jejich počáteční impuls zápletky vychází z příliš hysterické polohy melodramatické pózy, přesto je převládající náladou, i navzdory té důmyslné cynické sebeobraně, touha po životě. Stárnoucí cirkusový klaun odhaluje svou smutnější část vnitřního světa, dotýká se intimních úzkostí, je již schopný a zvlášť ochotný dosáhnout smíření a rozdává všude kolem sebe lásku a porozumění. Cirkusová rozvernost je zde předpokladem, kavalírství je předností a ušlechtilost je nabytou životní moudrostí. Hlavním nástrojem melancholické klauniády a vyzrálé cirkusové žádostivosti je Calvero (pozoruhodný Charlie Chaplin), stárnoucí klaun vaudevillského ražení. Vyrovnání se s niternou bolestí možného profesního selhání, a nejde pouze o strmý pokles popularity a uznání, v záběru jsou také osobní fóbie a přizpůsobení se jim, je náročnou poutí vnitřním světem. Klaunská zábava dodržuje jízdní řád taneční choreografie a smutek klauna je předzvěstí konce. Důležitou postavou je Thereza "Terry" Ambrose (příjemná Claire Bloom, jako tancující Columbina vystupuje Melissa Hayden), mladá a atraktivní baletka. Vývoj psychologie jednotlivců je pod neustálým vlivem běžných společenských konvencí a hanba je nejpalčivější osobní strastí. Hledá se opětovná víra v radost ze života. Láska, úcta a úspěch jsou sice vedlejším, ale zásadním výsledkem. Významnou postavou je Ernest Neville (sympatický Charlieho synek Sydney Chaplin), mladý a talentovaný hudební skladatel. Melodramatické pnutí dostalo tichou romantickou báseň cirkusového klauna s kapkami melancholických slz, osudovost získala svého trubadúra. Z dalších rolí: spořádaná a občas laškující Calverova domácí Sybil Alsop (Marjorie Bennett), starý a zkušený ředitel londýnského Music Hallu Postant (Nigel Bruce), vstřícný umělecký vedoucí divadla Bodalink (Norman Lloyd), Calverův partner klaunského hudebního čísla (Buster Keaton), hlavní tanečník baletního představení Harlekýn (Andre Eglevsky), Calverův nesoucitný agent John Redfern (Barry Bernard), či Calverův lékař Dr. Blake (Leonard Mudie). Světla ramp jsou nostalgickou básní cirkusového klauna, jemně do dlaní nabírá vnitřní bolesti, se smutkem v očích prohlíží umělecké úzkosti a s velkorysou štědrostí zralého věku rozdává životní touhy a smysl i pocit lásky. Světla ramp jsou intimní zpovědí Charlieho Chaplina. Podařené to nostalgické ohlédnutí za životem a profesním posláním! (31.07.2010)

Film je opravdu krásný, ale konec, totiž (relativní) happy end nějak nedrží s celkem. Starý Calvero nemůže zavadit o práci a když jí dostane, jeho výkon je vždycky tristní. Proč tedy na celkem zničehož nic uspořádané závěrečné benefici zažije jeden ze svých největších životních úspěchů? To zde prostě není vysvětleno a vyústění tak působí násilně. Chaplin je však v tomto filmu úžasně vtipný, okouzlující, inteligentní - a zdatnou partnerkou je mu i mladá herečka Claire Bloom. A to činí z této sentimentální komedie o konci jedné éry (námětem se zjevně inspiroval i John Osborne pro svou hru Komik) skvělý zážitek. (28.11.2005)

Charlie Chaplin pro mě vždycky byl, je a bude výjimečnou osobností, cením si jeho tvůrčí kreativity a smekám, sám napsal scénář, film natočil a složil i hudbu, to je prostě mimořádné.. Příběh stárnoucího umělce, který zachrání život mladé sousedce, půvabné baletce, a ohlíží se za svou kariérou i životem, byl přiveden na tento svět s všeobjímající láskou (k životu i k umění) a to lze ze snímku příjemně vycítit, místy je něžně dojemný a působí krásně nostalgicky.. Zdařilá věcička.. (08.08.2020)

Vždycky mě na Chaplinovi zaráželo, že z něj v jeho komediích ta grotesknost úplně nesálala, jakoby ji něco brzdilo, nějaká skrytá melancholie nebo tragika, kterou nedokáže přehrát ani sebelepší herec. Ve Světlech ramp se to potvrdilo, protože jeho filozofování, které tam přednáší, musí být vykoupeno obrovskou životní zkušeností, nejčastěji bolestí. V každém jeho filmu z toho byl kousek, ale tady je to uzavřené, kompletní bilancování moudrého muže. Zpověď smutného klauna. (14.01.2009)

Všestranností se v našich poměrech Chaplinovi snad mohl blížit E. F. Burian; tím ovšem ta podobnost končila. Nejosobnější Chaplinův film je současně zjevně jeho filmem nejzralejším a umělecky nejpřesvědčivějším. Sociální cítění, které vždy patřilo do jeho tvůrčího profilu, tu nabývá až důvěrně autobiografických rysů. Smutek plačícího, ale i bojujícího lidského osudu dotváří i hlavní ženská postava, skvěle zahraná Claire Bloomovou a souhlasím i s tím, že velký výkon tu také odvádí zestárlý "Frigo" Buster Keaton. Ocenit je nutné i mistrnou evokaci ještě téměř viktoriánských music hallů (u nás by tomu odpovídala raná tvorba Karla Hašlera), londýnského světa "malých" lidí i dokonalou výpravu bytových interiérů (byť v době natáčení stále byla tak trochu živou současností). Psychologicky přesvědčivá je také skutečná láska - ne vděčnost - mladé ženy k starému géniovi všedního života, který umí poradit všem s výjimkou své vlastní maličkosti. Komplimenty, které si zaslouží režie, scénář, hudba i choreografie tanečních čísel, vložených do filmu, jsou zbytečné. Jak víme, patří rovněž skvělému představiteli hlavní úlohy: Charlesu Charlie Chaplinovi. (15.07.2010)