Svetlá rámp

Charlie Chaplin pro mě vždycky byl, je a bude výjimečnou osobností, cením si jeho tvůrčí kreativity a smekám, sám napsal scénář, film natočil a složil i hudbu, to je prostě mimořádné.. Příběh stárnoucího umělce, který zachrání život mladé sousedce, půvabné baletce, a ohlíží se za svou kariérou i životem, byl přiveden na tento svět s všeobjímající láskou (k životu i k umění) a to lze ze snímku příjemně vycítit, místy je něžně dojemný a působí krásně nostalgicky.. Zdařilá věcička.. (08.08.2020)

Ve filmu Kontakt postava Jodie Foster říká něco ve smyslu, že by tam místo ní měl být básník a ne vědec, aby dokázal popsat, co vidí. Místo TonyhoCLiftona by tu měl sedět básník, aby popsal mé dojmy ze Světel ramp, protože já to nedokážu... Myslím, že každý významný umělec by se s kariérou měl rozloučit podobně. Chaplin prakticky zfilmoval zápisník svých životních mouder a co replika jeho postavy, to materiál na citát: "My home is the theater. - I thought you hated the theater. - I also hate the sight of blood, but it’s in my veins." /// "Don’t worry. Tonight you’ll make them look like amateurs. - That’s all any of us are: amateurs. We don’t live long enough to be anything else." /// " Time is best author. It always writes the perfect ending." Považuji za jednu z největších nespravedlností ve světě filmu, že drtivá většina lidí, co si myslí, že zná filmy, považuje člověka, kterého ve své době jeho filmové myšlenky uznával i Einstein nebo Gandhí, jenom za toho chlápka z němých grotesek s knírkem Hitlera, co divně chodil a vtipně padal. Neříkám, že jsem to taky tak nevnímal, ale nic nemůže být dál od pravdy. Dneska se do každého druhého filmu perou sluníčkově humanistické myšlenky, působící jako pěst na oko, přitom to Chaplin zvládal tak lehce a jednoduše. Co se týká nějakých tvůrčích výpovědí, tohle těžko hledá konkurenci a to si to ten šílenec opět sám zrežíroval, napsal, zhudebnil a zahrál hlavní roli. A scéna s Busterem Keatonem? Tohle enmá konkurenci ve Schwarzeneggerovi se Stallonem, Redfordovi s Newmanem, Stewartovi s Grantem, větší filmové osobnosti své doby se v jedné scéně nikdy nesešly. A samotný závěr ždímá emoce víc jak Madisonské mosty a to je sakra co říct. MInimálně bez Diktátora a Kida bych do toho asi nešel... pro všechny ostatní 10/10 (17.01.2016)

Jsem jako plevel. Čím víc do mě rejou, tím víc rostu. Nebudu nic zastírat, Chaplinův nejosobnější film mě neuvěřitelně dojal. Najednou jsem pochopil a docenil ten sociální tón a lehce idylický ráz jeho němých komedií, kde se smutek bez skurpulí prolíná s komikou (což mě třeba v Světlech velkoměsta trochu štvalo). Chaplin si v pozdních letech své kariéry vystřihl roli smutného pierota, do něhož se zamiluje kolombína. Calvero je však režisérem svých představení a ví, že na jeho místě má stát harlekýn a ne stárnoucí a smutný klaun. Je úžasné s jakou upřímností dokázal Chaplin parafrázovat své vlastní osudy a vytvořit roli herce, kterého jeho vlastní publikum najednou nechce. Poprvé se nemusel ohlížet na to, co si budou diváci myslet a proto se nebál do pomalého snímku zakomponovat desetiminutové scény baletu nebo statické záběry mimických kousků na jevišti. Právě tato odvaha dělá ze Světel ramp tak krásný film. (06.03.2010)

Všestranností se v našich poměrech Chaplinovi snad mohl blížit E. F. Burian; tím ovšem ta podobnost končila. Nejosobnější Chaplinův film je současně zjevně jeho filmem nejzralejším a umělecky nejpřesvědčivějším. Sociální cítění, které vždy patřilo do jeho tvůrčího profilu, tu nabývá až důvěrně autobiografických rysů. Smutek plačícího, ale i bojujícího lidského osudu dotváří i hlavní ženská postava, skvěle zahraná Claire Bloomovou a souhlasím i s tím, že velký výkon tu také odvádí zestárlý "Frigo" Buster Keaton. Ocenit je nutné i mistrnou evokaci ještě téměř viktoriánských music hallů (u nás by tomu odpovídala raná tvorba Karla Hašlera), londýnského světa "malých" lidí i dokonalou výpravu bytových interiérů (byť v době natáčení stále byla tak trochu živou současností). Psychologicky přesvědčivá je také skutečná láska - ne vděčnost - mladé ženy k starému géniovi všedního života, který umí poradit všem s výjimkou své vlastní maličkosti. Komplimenty, které si zaslouží režie, scénář, hudba i choreografie tanečních čísel, vložených do filmu, jsou zbytečné. Jak víme, patří rovněž skvělému představiteli hlavní úlohy: Charlesu Charlie Chaplinovi. (15.07.2010)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)