Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Příběh jedné obyčejné rodiny, který nenechá nikoho na pochybách, že z prostoru privátního míří k obrazu společenskému, k absurditám doby, ovládané totalitní mocí… Satirická komedie zobrazuje situaci jedné rodiny po imaginární válce, dobu, kdy dosavadní morální hodnoty byly otřeseny. Na půdorysu obyčejné rodiny autor O. Zelenka satiricky portrétuje situaci společnosti, kde se ujímá moci násilí a mazanost. Televizní komedie vznikla brzy po sovětské okupaci. Rychle byla napsána, rychle natočena režisérem J. Dudkem, jenž opřel svou koncepci o skvělé výkony předních herců – B. Záhorského, V. Menšíka, J. Třísky, P. Haničince, L. Křiváčka, M. Myslíkové, S. Budínové a K. Jernekové. Televizní premiéru měla mít v dubnu 1969, byla ale zakázána. Měla ovšem i štěstí, neboť nebyla natočena na magnetický záznam, ale na film, takže příkaz vymazání ji minul. Skutečné premiéry se dočkala až po více než dvaceti letech v roce 1990. (Česká televize)

(viac)

Recenzie (70)

Marthos 

všetky recenzie používateľa

Totalita v rodině a rodina v totalitě. Bezskrupulózní příběh československého socialismu. Bez příkras. Bez jinotajů. Bez metafor. Pěkně zpříma a natvrdo. Herci jsou v nejlepší formě, zvlášť Tříska, Haničinec a překvapivě také Menšík, který dokázal svou typickou šarži pozvednout na vyšší úroveň. Hloubkou analýzy samotného principu úchylné komunistické praxe, umocněné navíc intenzitou tehdejšího procitnutí z naivních iluzí Pražského jara, dokázala tato Zelenkova dnes neprávem pozapomenutá komorní tragikomedie zaujmout a zprostředkovat někdejší zkušenosti i dnes. I nepamětníkům. ()

Tosim 

všetky recenzie používateľa

Komunismus, potažmo každý totalitní systém, v hodině a půl. Opravdu se mi zdálo, že se dívám na "Český národ v jednom domě." Herecké výkony všemu velmi napomohly. Zvlášť Petr Haničinec mě překvapil, jakého hajzla dokázal zahrát. Otto Zelenka IMHO předběhl dobu a odhadl i, jak vše dopadlo. KDYŽ SE NÁM TO TAK DLOUHO LÍBILO, TAK TO PŘECE NEMOHLO BÝT TAK ŠPATNÉ! ()

Reklama

papyrosaurus 

všetky recenzie používateľa

Další ze zapomenutých trezorových filmů. Naprosto zřejmé podobenství minulého režimu na pozadí života jedné domácnosti, ve které jednotliví její členové představují typické modely chování lidí ve společnosti. Máme zde naivního starého dědu jakožto zastánce starých mravních hodnot, který je však příliš slabý a důvěřivý a naopak zprvu nebojácnou Evu, která se stane obětí vykonstruovaného procesu. Zatímco jeden manželský pár mění neustále svůj postoj podle toho jak jim je, nebo není "domácí režim" nakloněn, tak doposavad podceňovaný Venda získává pocit potřebnosti a stává se ochotným přisluhovačem dvojice bratrů, kteří drží klíč ke společným prostředkům. Zatímco jeden z nich představuje represivní a surovou složku režimu, ten druhý chytře získává vliv v rodině politikou cukru a biče. Ano dochází k novým volbám ale nový "náčelník rodiny" pouze zapadne do předem vytvořeného schématu a nic se v podstatě nezmění. Film samotný je pak přehlídkou hereckých hvězd a věty jako "honem řekni něco loajálního" jsou aktuální i dnes. Dovolil bych si proto vyslovit myšlenku, že snímek samotný by se dnes měl vysílat ani ne tak jako kritika bývalého režimu, ale především jako upozornění na skutečnost, že každý politický režim (i ten současný) je tvořen lidmi .....a jak vidíme z historie......lidi se nemění a stále přijímají své role ve společnosti tak jako členové naší filmové rodiny. ()

Adam Bernau 

všetky recenzie používateľa

Nejdřív to vypadá na poněkud nešikovný pokus o komedii. A když se nastolí téma (všemi vydržovaná rodinná stráž, která začíná ostatním vládnout), vypadá to na velmi nešikovný pokus o metaforické ztvárnění tehdy bohatě reflektované totalitní reality. Nešikovný tím, jak jsou dotyčné jevy prvoplánově zpodobňovány zcela nevěrohodnou "rodinnou historií". Jenže jak se rodinné poměry postupně "normalizují", ukazuje se, že nejde o žádnou metaforu nebo alegorii. Žádná hra jinotajů, nýbrž doslovný obraz fungování policejního komunistického státu (předkládá se i proces jeho geneze, ten ovšem vyznívá realisticky asi jako Rousseauova společenská smlouva). Cenné na tom všem je, že zrovna tak, jako nejde o metaforu, nejde ani (alespoň primárně) o nadčasové postižení totalitního režimu, nýbrž (jak se postupem děje stále silněji projevuje) o zobrazení zcela konkrétní dějinné zkušenosti, totiž dosavadního dvacetiletí vlády KSČ v naší vlasti - tudíž velmi příhodně "vyloženě rodinná historie". Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu: Takovéto zobrazení politicko-společenské situace na jedné rodině v jednom domě nejenže muselo být tehdy velmi silně provokační, ale zároveň - protože členové rodiny jsou ti, kteří k sobě patří, děj se co děj - je nám potomkům dokladem, že tehdy ještě existovalo silné povědomí (byťsi iluzorního) národního společenství, k němuž tato inscenace promlouvá, společného údělu, na nějž se odvolává. Dnes už je takové pojetí pochopitelně sotva myslitelné, ale podíváme-li se na tématicky příbuzné (divácky náročnější, myšlenkově propracovanější a umělecky hodnotnější) filmy té doby, autorů jako Juráček, Schorm, Němec či tandemu Procházka - Kachyňa a jiných, shledáváme, že Zelenkova - Dudkova inscenace je v tomto ohledu unikátní už v době svého vzniku. O to je cennější. Domnívám se totiž, že stejně jako přímočaře oslovuje tehdejšího masového diváka, je nám bezděky i přímým průhledem do reálné společenské atmosféry "jarní" a zvláště posrpnové, což se o dílech zmíněných autorů, při vší úctě, kterou k nim chovám, asi říci nedá. Vyloženě rodinná historie totiž oslovuje společenství jakožto společenství, a sice (opakuji se) společenství občanů Československa v jeho konkrétní nedávné minulosti a současnosti. Spíše než tím, co zobrazuje, je tedy zajímavá a důležitá tím, jakou metodu k tomu volí - ta se zde totiž stává součástí obrazu samého. K celkovému dojmu přispívá i ztvárnění postav (také mě zaujal zejména Haničinec), jakož i jejich početní omezenost (všeho všudy osum figur), díky níž přinejmenším některé postavy nesou víc než jedno určení (nejmarkantněji postava nejmladšího bratra). Nejvyšší míry palčivosti a provokativnosti hra dosahuje samozřejmě ve finálním "převratu" a jeho vyústění - principielní zpochybnění "socialismu s lidskou tváří", aniž by bylo zapotřebí sovětské okupace. (Tato fáze stojí za srovnání se závěrem Vorlova Kouře a to nejen proto, že v určitém momentu se její neoptimistická jasnozřivost zdá prorocky komentovat i sametovou revoluci 1989. Každopádně by bylo zajímavé vědět, kdy přesně doznal scénář své konečné podoby). Záhodno všimnout si ještě jedné věci: Téměř všechny postavy představují snadno rozpoznatelné typy či "funkce" (pro základní orientaci viz komentář papyrosaurův), s jednou vyjímkou - tou je Záhorského postava starého tatínka. Mnohé z jeho charakteristik sice umožňuje různé spekulace stran jeho významu, přesto je patrné, že jeho pozici v "rodinné historii" přesně nic konkrétního neodpovídá, nezapadá do koncepce. Což je u postavy, která je zde alespoň de jure nejvyšší autoritou (de facto ovšem ve stejné situaci jako ostatní "střežení"), zvlášť frapantní. Svými vlastními spekulacemi nechci přetěžovat tento už tak přes slušnou míru natažený komentář, nemohu však své spoludiváky neupozornit, aby se při případném rozjímání díla vydali i tímto směrem - ono "doslovné" zobrazení disponuje touto význačnou, nicméně doslovnost překračujcí postavou. Na závěr si ani já neodpustím jeden (možná nepřesný) citátek, aby se neřeklo, že tam tu nadčasovost vůbec nevidím: "- Budeš si všímat, kdo je proti. - Jako proti čemu? - No, prostě proti." () (menej) (viac)

Snorlax 

všetky recenzie používateľa

Velmi trefná satira, do které režisér Dudek obsadil skvělé herce. Petr Haničinec zde byl v životní kondici, zcela nezvykle nepřehrával a podal výkon, který se bez uzardění mohl postavit po bok výkonu Záhorského. Ale tou nejlepší byla Slávka Budínová, která vystřídala tolik poloh, že by člověk nevěřil, že je možné je mít v jednom hereckém rejstříku. ()

Galéria (6)

Reklama

Reklama