Dnes v jednom domě

Režisér František Filip se snažil navázat na svůj úspěšný televizní seriál Byl jednou jeden dům. Natočil něco modernějšího, něco ze života. Ten kdo bydlel v té době v paneláku, ten mi dá za pravdu, že tenkrát se podobné technické problémy v těchto králíkárnách, jak vy říkáte, opravdu řešili a lidské osudy si nejsou tak vzdálené. Každý haní králíkárny, ale plno lidí by za byt v králíkárně dalo dnes nevím co. Ale zpět. Problém byl tentokrát ve scénáři. Scénáristické duo tentokrát přestřelilo a celý seriál se jeho hloupými dialogy jen hemží. Celý seriál drží nad vodou jen vynikající herecké výkony Dany Medřické, Martina Růžka, Vladimíra Menšíka, Jany Hlaváčové a dalších. Jedna z posledních televizních rolí Nataši Gollové. (01.02.2004)

František Filip nám tentokrát servíruje "román pro obrazovku" o tom, jaké je to úžasné a pokrokové vyměnit Malou stranu či rodnou "barabiznu" za krásné nové sídliště. A tentokrát jde do tuhého, socialistickou propagandou se zde dávkuje masově a často je halena do biblického (!) hávu - bytovka jako archa pro všechny a sídliště jako celá flotila arch. "Pixly" jsou tu snímany jako katedrály a lehká kritika odbývána např. takto: "A víš, že ten barák je docela hezkej? Kdo říká, že tyhlety baráky jsou ošklivý, ten musí bejt úplně slepej" (stavbyvedoucí Panc). Jednotlivé díly jsou zasazené do období jednoho roku (od zimy do zimy) s důrazem na tehdy nejvýznamnější společenské události a normalizační každodennost (Silvestr, sledování TV, 1. máj, víkendové odjezdy na chalupy, domovní schůze apod.). Řada promluv je neopakovatelných: "Se na mě díváš jak na Pinocheta!", "Seká v emigraci hlavy kuřatům, dva tisicé denně, 18 mil od hospody.", "takovej pantofel, pod kterej bych se já vešel, se ještě nenašel", stejně jako řada dílčích dějových linek: cynický pár Strachotovic a jejich silvestrovský výstup, starý Panc, těšící se na buldozer, protože neni kočka, která se drží místa; skororozvod Jarky s Krejzou, kvůli elektromotorům (Krejza se pere za hospodářství s těmi "na hoře" a nedá mu to ani doma); petrbokovic pes, pohřbený do základů další piksly ("víte co, dejte nám ho tady do vejkopu, bude mít nad sebou pomník jako nemá žádnej člověk a ještě na něj budou chodit čůrat pejskové"); Slávek, co chce mít svatbu na 07. 11. (VŘSR), aby měl každý rok ohňostroj; řidič komunálních služeb a zároveň teatrolog Pilich a nespočet dalších. "Já se odsud nechci jakživ stěhovat!" (Jarka) (11.11.2018)

Plejáda skvělých herců v seriálu, který postrádá dramatický náboj. Jinými slovy se v něm nic neděje. Budiž příklad - v jednom z dílů např. 10minut pozorujeme herce na domovní schůzi, jak se dohadují o tom, že dětí jezdí ve výtahu bez přítomnosti rodičů a další čtvrthodinu sledujeme, jak se jednotliví nájemníci domu dívají v telce na hokej. Místama je to opravdu stejně záživné jako civět do zdi. Na druhou stranu tu nechybějí zábavné hlášky, které v té době byly myšleny vážně, ale dnes dostávají zcela jiný rozměr. Třeba monolog pan Vinklář o tom, že stavět panelové králikárny je něco jako budovat Noemovy archy :o))......Ovšem musím na adresu tvůrců uznat, že soudruhování a politická agitace je tu v únosné míře, což je vzhledem k době vzniku docela úspěch. Což ovšem neznamená, že tenhle seriál za něco stojí. (11.11.2003)

Na úspěch dodnes oblíbeného seriálu Byl jednou jeden dům se tvůrci na sklonku sedmdesátých let snažili navázat románem pro televizní obrazovku, který spojoval osudy obyvatel jednoho paneláku. Dopadlo to nad očekávání bídně. Zatímco příběhy ze života žižkovského činžáku se mohou pyšnit svižnými, vtipnými dialogy i dobře napsanými postavami, toto zašlé, fádní dílko se utápí v toporných promluvách a zoufale nezajímavých a rozvláčných zápletkách. Pro autory nebyl problém postavit jeden díl s regulérní celovečerní stopáží na problému, zda hrdý a za všech okolností čestný dělník Krejza (Postránecký) má veřejně na schůzi projevit svůj názor. Všichni ho od toho zrazují, manželka (Maciuchová) ho zapřísahá, pozve si na něj dokonce svého tatíka alkoholika, ale Krejza nedbá a svůj názor nakonec ventiluje. V obskurním panoramatu se našlo místo i pro citové výlevy Slávka Kefurta (Hanzlík), který postupně navazuje vztah s dcerou domovního důvěrníka Klimta (Somr) a zároveň kolegyní z práce – oba pracují na výstavbě metra – Evou (Kolářová v absurdně obrovských brýlích). Ovšem ona je uvědomělá svazačka a on pochybný element. Památná byla i jedna z dějových linií, která se zabývala fenoménem televizních soutěží. Sečtělý popelář Pilich (Menšík) byl natolik erudovaným odborníkem v oblasti divadla, že v zábavném pořadu Deset stupňů ke zlaté nekompromisně drtil své soupeře. Když mu ale začala nenadálá sláva komplikovat život, hrdinsky ze soutěže ku zděšení manželky, dětí a sousedů odstoupil. Vida, jak vysokým morálním kreditem se pyšnil obyčejný pracující. Není tedy divu, že nemotorný a nudný seriál nejenže nedosáhl obliby svého "předchůdce", ale nebýt nedávné reprízy na TV Prima, asi by si na něj nevzpomněli ani ti, kteří v něm účinkovali. (09.11.2008)

Krásně napsané příběhy obyčejných lidí z "domu bez dějin a paměti". Nevím proč mě zatím tenhle seriál nějak míjel. Asi proto, že jsem se bránil srovnání s mým velmi oblíbeným seriálem Byl jednou jeden dům. Nebo možná proto, že jsem měl zejména dříve k životu k paneláku podobně skeptický postoj jako postava Petrboka s podání famózního Martina Růžka. Jeho soukromé "válce" s osudem (stěhování z Malé strany) jsem přitom strašně moc rozuměl, protože sám jsem (ač jako mladík) zažil stěhování z kouzelného prostředí na Vinohradech do "pixly" na severozápadním městě. Po víc jak 20 letech mi už asi nevadí, že ty zdejší paneláky nejsou "baroko", ono totiž hezky se asi dá žít všude. Když se sejdou lidi. V tomto seriálu se tedy těch "krásných" lidí (herců) sešlo požehnaně. Skoro každá výraznější postava seriálu (počínaje zmiňovaným Růžkem s Medřickou či Rosůlkovou přes tehdejší střední generaci jako Menšík, Vínklář až po mladý pár Maciuchová s Postráneckým) by si zasloužila samostatný komentář. Mě ale asi nejvíce zaujala naprosto geniální dvojice Kolářová s Hanzíkem, jejichž vzájemné namlouvání je úžasně vtipné (viz třeba hláška Hanzlíka "Se na mě díváš jako na Pinocheta") a jiskrné. A pak postava věčného gentlemana Jiřího Adamíry, když se s neuvěřitelnou noblesou vypořádává s nevěrou své ženy a pronáší u toho velká moudra ("pravda může být někdy k ničemu, nikomu nepomáhá a jenom ubližuje"). Vůbec v tomhle směru seriál v sobě nezapře rukopis obou scénáristů (Otčenášek, Daněk). Samozřejmě, že se zde objeví trocha toho "dobového balastu" (domovní důvěrník, soudruhování na schůzky, kde se řeší nesplnění plánu nebo dialogy Postráneckého s Větrovcem o tom, nakolik je v socialisté společnosti potřeba pokrok). Ale nemohu si pomoct na svou dobu je ten seriál výborný a dnešní produkce mu nesahá ani po kotníky. Proto mě rozčiluje to slabé zdejší hodnocení (49%). Dokonce jsem kvůli tomu přemýšlel dát i plný počet... Ale přišlo mi to nefér vůči tomu prvnímu (již zmiňovanému) společnému počinu Otčenášek, Daněk, který přeci jen hodnotím o trošku víc. Ale jen o trošku. (12.05.2020)