Winter
Recenzie (3)
Artová geologie několika fikčních a metafikčních vrstev, které se na sebe skládají podle měnících se emocionálních vektorů postav. Různé úrovně filmových plánů se překrývají dle aktuálního a více než proměnlivého časového sledu, který je nejen co do svého časového trvání, ale i co do vizuálních vjemů, jimiž působí na diváka, částečně rozlišován (avšak i zároveň cíleně maten!) jasnou diferenciací pomocí barvy. Nejen barva, ale i nitro postav se lomí v neustále se otáčejícím optickém hranolu, který prochází nikterak náhodně - objektivem kamery. Dodnes neprávem zneuznávaný Hanoun byl nadaným epigonem Godarda, Resnaise, Robbe-Grilleta, ale zároveň proti nim působí poměrně bezkrevně, což by nemělo být důvodem, aby jeho vysoce propracované a avantgardní filmy byly zapomenuty. ()
Vidím to velmi podobně tak, jak to popisují dva uvedení recenzenti (Dionysos, rivah), jen žřejmě to neprožívám tak intenzivně. A také se mi to příliš rozpadá do jednotlivost,í pro které nemám žádné vhodné pojivo. ()
Film je černobílý, pouze filmované scény a snad i představy jsou barevné.Režisér v promítačce sleduje film (nevidíme jej) s doprovodem klasické hudby. Jsme v Bruggách, režisér natáčí Relikviář sv. Voršily, otáčí jej ze všech stran, vzpomínky na Hanse Memlinga, který se do města uchýlil po válce, vidíme jeho malby, jeho socha je v zimě zahalena.. Režisér se svou herečkou-milenkou pluje na loďce kanály historického města, prostřídáno záběry na obrazy v detailu, návštěvu muzea. Režisér s herečkou v hotelu leží v postelích, rozmlouvají (radši by natáčel hraný film než dokument) ,čtou, citují, milují se (nejisté, zda jde o skutečnost). Tato scéna se několikrát variuje. Herečka se prochází městem. V kostele křížové cesta, návštěva hospody, kde se tančí při současné hudbě. Na konci záběry herečky před kanálem, objetí s režisérem... ()