Goro, biely pes

Goro,Goro,Goro-přichystal jsi mi silný zážitek.Jeden z mála seriálů,který je takzvaně "o něčem".Neskutečně emotivní příběh o nekonečném a oddaném oboustranném přátelství a lásce japonské dívky Reiko a psa Gora plemene kishu.Bohužel jsem to neviděl při premiéře na ČT-viděl jsem to až nyní.Dnes se může seriál zdát až trochu naivní a Reiko mi někdy připadala mírně řečeno pitomá-když třeba v posledním díle dovolí,aby si ten debilní zloduch ještě opřel pušku o její rameno,když střílí po Gorovi.Možná je to úplně jinou japonskou mentalitou.Ale pro mě je důležité,že to dopadlo tak,jak to dopadlo.Někde jsem před tím totiž četl,že to má moc smutný konec a tak jsem se právě toho konce docela obával.Ale stejně jsem seriál "zhltnul" na jeden zátah.Písnička v závěrečných titulcích moc hezká,výkon Gora skvělý a přestože se mi víc líbí akita-inu tak musím uznat,že i toto plemeno je pěkné.Škoda jen,že už to asi u nás nepoběží.Raději budou všude dávat ty americké hovadiny. (01.01.2012)

Od doby, kdy jsem Gora viděl v Magionu, uteklo spoustu vodu. Dnes mi to přijde šíleně dlouhé, nekvalitně natočené, místy hloupé a nelogické. Co zůstalo je nezapomenutelná japonská písnička, skvělý pes, šíleně zastaralý dabing a moudro "zmatený jako Goro před Tokiem". Překvapí množství násilí a docela dost mrtvých. A také to, kolik lidí mé generace (1980) si tento seriál pamatuje. Sbohem a šáteček, Goro. (03.01.2024)

Nevím, po kolika letech jsem si dal repete, ale během víkendu jsem sjel všech 9 dílů. Nostalgická hodnota, která se v bodování taky musí nutně projevit, je neoddiskutovatelná, stejně jako nezapomenutelná ústřední píseň. Ale může seriál nabídnout i něco dalšího kromě nostalgie? Rozhodně ano. Samotný příběh psa je sice v podstatě osvědčeným citovým vydíráním diváka, ale seriál se může pochlubit zajímavými postavami s ještě zajímavějšími osudy. K dobru mohu přičíst i nenásilný poučný komentář, díky kterému se člověk o psech něco dozví, i humanistické poselství, protože nějaký ten dobrý člověk vždycky do Gorova života na jeho cestě vždycky vstoupí. Mínusem je opakování některých dějových linií, a to i několikanásobné. Celkově by seriálu slušel zásah střihače a kratší stopáž. (07.11.2016)

Vedle Hačiko - příběh psa je Goro - bílý pes pro mě druhým televizním počinem, který vypráví o vztahu psa a jeho pána. Krásná a téměř nezapomenutelná úvodní píseň již od začátku evokuje příjemnou atmosféru. Postavy jsou sympatické (to asi i díky výbornému dabingu), ale po pár dílech trochu omrzí děj. Několikrát se opakuje to, že pes je buď zraněný nebo nemocný, někdo ho najde, ošetří ho a pes poté pokračuje v cestě. Příjemný komentář v pozadí, který v menší míře popisuje chování a jednání psa (i když já osobně jsem se tam nedozvěděla nic nového :-)). Sečteno, podtrženo, je to velmi příjemný seriál, i když hlavní postava Reiko mi občas lezla dost na nervy, klady převyšují. (10.11.2016)

Nechci být sentimentální, ale tohle byl seriál mého dětství (ostatně, asi jako ostatních kdo jej hodnotili) a u každého dílu jsem věrně seděla a brečela. Dodnes si pamatuju tu úvodní melodii, už u ní jsem bulila - jaksi do zásoby. A taky mám v paměti hlášku "zmatený jak Goro před Tokiem", v té době hláška dost frekventovaná. Jo, a každý chtěl mít doma neslyšitelnou píšťalku, a nakonec jí doma měl skutečně kdekdo - jak ten, co k ní měl i psa, tak ti bez hafanů. Co si pamatuju, byla oběma skupinám tak říkajíc k houvnu, i když je možné, že skupina první měla kromě píšťalky i hluché psy… Je to zhruba dvacet let zpátky, co jsem seriál viděla, a z dnešního pohledu bych ho nejspíš hodnotila jinak, přesto, i když je to neobjektivní a nefér, ale už kvůli těm vzpomínkám prostě musím dát za čtyři****. (05.04.2011)