The Curse

Více by tomu slušel půlhodinový formát, a tudíž poloviční stopáž, protože některé scény se přeci jen táhnou trochu déle, než by měly, ale za celý koncept seriál nemůžu jinak než plný počet. Prvotřídní zástupce (sub)subžánru „všednodenního“ hororu, který naposledy brilantně vytěžil Ari Aster v On se bojí, kombinuje prvotřídní cringe estetiku Fielderových non-fikčních pořadů, lynchovskou surreálně snovou poetiku Twin Peaks, hutné psychologické drama o manželské krizi ála Scény z manželského života a výstižnou kritiku současných hot topics (woke politika, diverzita, posedlost mediálním obrazem apod.), a ještě k tomu dokáže být silně návykový, i když se v něm toho moc po většinu stopáže neděje. The Curse nepustí hlavně díky neutuchající tenzi mezi jednotlivými záběry/scénami, která je vytvářena vychýlenou stísňující hudbou, autentickým herectvím a snímáním většiny akce v druhém plánu skrze objekty/odrazy, což vytváří nepříjemnou iluzi, jako bychom na veškeré dění nahlíželi z pozice skrytého pozorovatele/voyeura. Je také dalším úspěšným cvičením v zachycení trapnosti každodenního života, zde umocněného skrze téma konstruování falešných narativů skrze média, což jednak dělají postavy v seriálu, zároveň i jeho samotní tvůrci. Samotný konec a poslední epizoda je pak kapitola sama o sobě, přinášející ohlušující katarzi a zboření stěny polodokumentárního formátu. A24 skutečně jede neskutečné bomby a po loňském Ve při a několika nedávných filmech s velkou jistotou obhajuje pozici moderně smýšlejícího studia točícího áčkové, divácky přístupné tituly s vysokými production values, které však narušují a mnohdy překonávají veškerá žánrová očekávání a současné hollywoodské/televizní konvence. Nepopsatelně zdrcující zážitek. (16.01.2024)

The Curse je sice přiznaná fikce, nicméně i tak zvládne obsahovat spoustu prvků typických pro Fieldrovu tvorbu a v mnoha ohledech je dokáže posouvat ještě mnohem dál. Žanry se tu míchají jak o život a díky tomu je tak tahle série chvilku vztahové drama, chvilku je vtipná, pak zase trapná nebo nepříjemná a celé to rámuje satirický tón beroucí si na paškál současné woke pokrytectví. The Curse rozhodně nesedne všem, ale ten kdo jí dá šanci a přistoupí na Fieldrovu a Safdieho hru, ten si nakonec odnese specifikcý zážitek a je jen na něm jak si ho po překvapivém a povedeném závěru interpretuje…80% (14.01.2024)

Jako malý dítě jsem jednou pustil z ruky heliový balónek a s hrůzou jsem sledoval jak moji vinou stoupá kamsi daleko předaleko, než mi zmizí z očí. Nikoli za horizont, či někam pod hladinu, ale prostě se stane postupně tak malým, až přestane být vidět. Traumatizovalo mě to tehdy na hodně dlouho a od té doby jsem heliové balónky odmítal a i teď cítím úzkost, když kolem mě projde s jedním takovým malé dítě a já mám tendenci na něj začít řvát, ať ho drží pořádně. Dlouho jsem hledal nějakej vhodnej referenční rámec, do kterého si Safdiovic tvorbu (za seriálem sice stojí jenom jeden z bratrů, ale styčných prvků s jejich společnými filmy je tu spousta) zařadit. Odkud znám tyhle donekonečna se táhnoucí vyprázdněné dialogy? Tu potřebu prosit tvůrce, aby se z téhle nepohodlné scény posunuli už dál? To ztrácení se v mrtvých frázích, nepochopených rituálech, slepé přejímaní vzorců a ultimátní selhání bez přiznání? Je to Forman, je to Passer, je to Papoušek. The Curse je vlastě aktualizací a převedení československého nonovlné trapnosti do současného (amerického) společenského prostředí. Po tomto vzoru je The Curse pro mě jeden z nejintenzivnějších hororových zážitků o naprosté ztrátě identity. U scén z kroužku učícího lidi smyslu pro humor či když Whitney poslouchá přes dveře jak si její muž sám sebe představuje jako drsného tvrďáka, jsem si hrůzou rozkousal ruku na sračku.  Malý, malý, nejmenší, až prakticky neviditelný. Po posledním díle jsem se bál jít spát. PS: desetihodinová délka série je v tomto případě dle mě oprávněná, protože v komprimovanější verzi by to imo sjelo do takové té všední bezpečné satiry na angažovaný bohatý bílý jupíky, přičemž tohle k nim chce mít blíž PPS: místo Chrostophera Nolana bych spíš čekal, že seriál nadchne Wernera Herzoga (02.04.2024)

Wow, včera jsem viděl poslední epizodu a pořád ještě zpracovávám své dojmy. Nathan Fielder a Benny Safdie společně stvořili něco naprosto unikátního. Má to v sobě jasně rozpoznatelné prvky jejich předchozích projektů, ale zároveň i něco úplně nového, stěží popsatelného... Je to nepříjemné, trapné, napínavé, tragické, vtipné i děsivé. Je to společenská satira, utahující si z fake woke liberalismu a pokrytectví celebrit na sociálních sítích, dekonstrukce reality TV i reality samotné, situační cringe komedie, Lynchovský surrealistický horor, vztahové drama a Bůh ví, co ještě... Je to padesát různých věcí najednou, ale zároveň soustředěný, koherentní projekt. Čemuž napomáhají i přesné herecké výkony, obzvlášť musím vyzdvihnout Emmu Stone, která mi v roce 2023 potvrdila, že je jednou z nejodvážnějších a nejtalentovanějších současných hereček. Bella z Poor Things je nejspíš její životní rolí, ale Whitney tady taky ztvárnila naprosto mistrně. Nathana musím mimochodem taky pochválit, sice se asi dá říct, že hraje nějakou postavu ve všech svých projektech, ale tady poprvé fakt HRAJE, a dovolím si trvdit, že za Emmou zase až tak výrazně nezaostává. Nesedne to každýmu, na to je to až moc specifické a nepříjemné, ale mě to přišlo absolutně fascinující a snad i geniální. 10/10 (13.01.2024)

Tak si říkám, že obsahově vzato jsem se mohl unudit už někde u 3. epizody, ale prostě ten experimentální styl, diskomfortní pocity a budování napětí, krásně dysfunkční vztahy, povrchní postavy odtržené od (ne-)reality a sympaticky paranormální finále – to vše vyústilo v unikátní, divácky zajímavý zážitek, co má svoje vlastní kouzlo (podobně jako loňský Beef). Snad jen záběrů přes zaprasený sklo bych něco ubral. 80% (28.01.2024)