Under Ninja

Možná jsem hodně povrchní, ale pokud se mi vysloveně nelíbí styl animace, pak je opravdu velká šance, že se na další díly prostě dívat nebudu. Ovšem to nebylo to, proč jsem se seriálem skončil po prvním díle, pamatuji si totiž ještě teď přesně ten moment, kdy jsem zlomil hůl. Co to bylo? Hrdinovo „prdění no džucu“! Sice mě už pár lidí přesvědčovalo, že seriál je vtipný a že má i velký potenciál ohledně samotného příběhu, ale vstřebat tenhle cringe mi ještě chvilku potrvá a zatím mám i dost jiných seriálů, na které se chci podívat a u kterých mi nebudou designy postav nepříjemné, všechno tak nějak divně šedé a nebudu mít dojem, že se nindžové skrývají všude… Nehodnoceno. (21.12.2023)

"V Japonsku mají rčení. Hoď kamenem a trefíš nindžu. To znamená, že v Japonsku je tolik nindžů, že ať už kámen náhodně hodíš kterýmkoliv směrem, nějakého trefíš. Celé rčení ale zní: Hoď kamenem a trefíš nindžu, ale nebudeš vědět, koho jsi trefil. Jsou totiž všude a nikdo to neví." Myslím, že citované "zcela skutečné" japonské rčení docela hezky vystihuje absurdní serióznost a seriózní absurdnost, s jakou přistupuje Under Ninja k fikčnímu světu, postavám i vyprávění. Celý narativ je vlastně postaven na zábavném kontrastu absolutní vážnosti a nelítostnosti světa, ve kterém dochází k postupnému rozplétání desetiletí trvajícího spiknutí, zatímco probíhá válka ve stínech, a do naprosté absurdity vyhnaných jednotlivých propriet tohoto světa, ať už jde o podzápletky a vývoj děje, kuriózní postavy s divnými zvyky, schopnostmi či fetiši nebo o různorodé pokročilé, ale často k popukání divným způsobem omezené či využívané nindža technologie a udělátka. Člověk s tím vším ale musí mít trpělivost, protože asi první tři až čtyři epizody se vše rozjíždí velmi zvolna a zůstává tak jenom ten absurdně suchý humor a mírně odpudivý svou vyblitostí, leč oproti většině tradičných anime realističtěji působící seinen vizuál, jaký někdy člověk vidí např. u manga hororů (ale to je už prostě styl kresby Kengo Hanazawy). Mimochodem, animátoři se snažili a takové souboje nepůsobí nejhůře, ale je zároveň jasně vidět, že tohle anime nebylo pro studio nějakou prioritou a tak často působí ve spojení s již zmíněnou stylizací zastarale a na mnoha místech staticky. No a další problém prvních epizod spočívá v tom, že z nějakého důvodu někomu v tvůrčím týmu adaptace přišlo jako dobrý nápad tyto epizody rozkouskovat flashbacky, vracejícími se v čase, což divákovi nejen že může udělat guláš v hlavě kvůli relativní složitosti bizáru, který se mu odehrává před očima, ale navíc kvůli tomu trpí dramaturgie a člověka tak o to hůře postavy/příběh zaháčkuje. Nicméně od jednoho konkrétního momentu myslím že v epizodě 4 jsem se definitivně začal doopravdy bavit (při odhalování celého toho děsivého a krutě bizarního stínového světa a jeho podivných, zajímavých obyvatel) a těšil jsem se každý týden na novou epizodu skoro stejně jako na nové epizody druhé sezony Jujutsu Kaisen. Skoro každá epizoda mě nejen několikrát poslala do kolen humorem (Kuro a obecně jeho přístup k všemu a všem, nebo celá podzápletka s jedním mangakou... a jak chytře a zábavně ji autor nakonec provázal s děním), ale i odkrytím dalšího dílu skládačky překvapila tím, jak to má autor v rámci celého toho divného narativu docela promyšlené (samozřejmě musí ovšem člověk přistoupit na jeho hru). A pak přišla poslední třetina a vygradování děje, jaké jsem i přesevše stejně vůbec nečekal. Nevím, zda druhá série vznikne, ale určitě by mě zajímalo, kam to autor poslal dál. Asi si seženu mangu. 7,7/10 (06.01.2024)