Harakiri

Styl vyprávění toho snímku bych přirovnal k větrné bouři: začíná klidně a netušeně (bývalý samuraj žádá, aby mu bylo v paláci mocného pána Doi dovoleno spáchat sebevraždu), začíná o sobě dávat vědět (pan Doi vypráví o svém znepokojení nad podvodníky s podobnými žádostmi), vítr přidává na síle (vychází najevo, že pan Doi výrazně ovlivnil samurajův osud) a vrcholí důsledky své ničivosti. Právě závěrečný souboj osamoceného samuraje proti mnohonásobné přesile je působivým zakončením strastiplného osudu, který samuraj panu Doi vylíčil. Příběh samotný však není pouhou chronologickou prezentací neurčitých událostí, ale naopak komplikovaným řetězem flashbacků, množstvím postav a vztahů mezi nimi a přítomností. (14.01.2006)

Ak už hovoríme o nejakých tých vrcholoch Japonského filmu tak Harakiri je tesne pod Kurosawovým Seven Samurais. Kobajaši vytvoril pomaly, poetický film z dychberúcim finále, ktorý podobne ako Kurosawa v Rašomonovi odkrýva určité skutočnosti s tým, že ich narátívnosť je v tomto prípade uzatvorená. Zúfalstvo ústrednej postavy schované za úctivé vystupovanie je vďaka uhrančivému pohľadu Tacuja Nakadaia jedno z najlepších hereckých vyobrazení Ronina stojaceho tvárou v tvár pokroku, ktorý mu nepraje. Politické machinácie, kritika ľudskosti, morálky a spoločnosti a zároveň ďalší s filmov, ktorý rúca romantickú predstavu o Samurajoch. Pre mňa príjemné prekvapenie s krásnou horizontálnou kamerou a precíznou réžiou môjho druhé obľúbenca povojnovej filmovej éry. (15.07.2013)

Kvůli mně by se vlastně vůbec nemusely točit samurajské filmy. Jsou nudné, místy nechtěně směšné a nebaví mě. Tak tohle asi není samurajský film. Samotný příběh o tom, co to znamená, když čest má větší cenu, než život sám, by byl fascinující. Choreografie souboje je výtečná, vůbec jsem se u něj nesmála, ale zcela nezvykle jsem se výborně bavila a fandila hlavnímu hrdinovi v boji proti přesile. Velmi podařený je vizuál i hudba. Krásná práce. (06.08.2020)

Podobně jako Imai-ovo Bušido se Kobayashiho Seppuku (česky známe jako Harakiri) vyrovnává se samurajskou morálkou. Je to příběh samuraje, který opustí nejen svou práci, ale posléze i její etiku poslušnosti za všech okolností, a jako mstitel se vydá na dvůr velmože pomstít smrt svého zetě, v jejímž přímém důsledku zemřela i jeho dcera. Třebaže je to film vlastně samurajsko kritický, jeho kouzlo zvláště pro Evropana nepochybně spočívá v tom, že má v sobě nádech právě samurajského filmu. (08.02.2004)

Japonský duch.¬         Harakiri je japonský film. Tím je řečena největší část pravdy z pohledu nás Evropanů. Bez ohledu na kvalitu zpracování námětu jsou totiž jeho zpracování a jeho vnitřní složky ne-Japonci natolik vzdálené, že průměrný nepoučený divák bude v pokušení hodnotiti tento snímek jako pouze průměrný. Také já — jako ryzí Evropan — musel jsem se zamysleti a "ponořiti se" do ducha příběhu jaksi po japonsku, aby mi byly odhaleny jeho pro mne jinak skryté kvality. Nejsem totiž "intelektuálním" divákem, a jako takovému mi je cizí obdivovati jaksi už dopředu díla určitého "neobvyklého" či "zajímavého" podání. (Proto "intelektuálové" často hodnotí jsouce uchváceni stejně vysoko dílo výjimečné jako v podstatě prázdné či nepodařené — že, hanakonochi?.)¬                 Svým sociálně-kritickým tnutím do duše japonské historie je případné přirovnati Harakiri k nejlepším historickým dílům evropským. Nejsem jejich znalcem, a tak namátkou mohu uvésti české snímky F. Vláčila (Údolí včel) a O. Vávry (Kladivo na čarodějnice) či sovětské S. Ejzenštejna (Generální linie). S tím, že žádný obraz není úplným. (15.04.2018)