Škrtič proti Škrtiči

Jako kdyby Hitchcock dle Edwardsova scénáře natočil v Jugoslávii grotesku o sériovém vrahovi. Tak by se v nepravděpodobné zkratce dal popsat vyšinutý horor Škrtič proti Škrtiči, ačkoli biják samotný je mnohem maniakálnější... Škrtič proti Škrtiči natočil doyen jugoslávské kinematografie, režisér a výtvarník Slobodan Šijan. Nezařaditelný solitér, jehož vychýlená díla se vzpěčovala zavedeným filmařským normám i regulím socialistického režimu. Činil tak prostřednictvím morbidního humoru, svérázné estetiky a především neutuchající imaginace. Škrtič proti Škrtiči to jako samozvaná „veselohra hrůzy“ splňuje do posledního dechu. Šijanův odvrácený – a neméně zvrácený – portrét mateřství vedle sebe staví Šmouly, zardoušené nahotinky i krémové řezy, aniž by přitom působil jako filmový škvár. Pro pamětníky pak temnosvitný horor znamená lahůdkovou časovou konzervu; výkladní skříň tržního socialismu tu nabízí fetišistickou přehlídku artiklů, z nichž řada byla v ČSSR zapovězena. Západní komiksy, žánrový film či postpunkové subkultury nevyjímaje. Jednu z hlavních postav ostatně ztvárnila new wave ikona Srđan Šaper, který se postaral i o pronikavý hudební doprovod, v čele se šlágrem Bejbi, bejbi. (Festival otrlého diváka)