Piry Valtasara, ili Noč so Stalinym
The Feasts of Valtasar, or The Night with Stalin
Obsahy(1)
Do rodné země přijíždí na návštěvu generalissimus Stalin. Na počest největšího z rodáků přichystají místní kulturní činitelé velkolepou oslavu, na níž má předvést svůj program elitní soubor lidových písní a tanců. Stalin přijíždí i se svou ekipou věrných soudruhů, kteří se na oslavě veselí - či spíše jsou přinuceni se veselit - spolu s ním. Mezi špičkovými výkony tanečníků se na pozadí zdánlivě uvolněné zábavy odehrává drama ponižování, udělování a odnímání přízně, drama skrytého teroru a skrývaného strachu, v němž společnost u stolu, sdíleného s tyranem, je jen symbolickým vzorkem celé tehdejší sovětské společnosti. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (36)
I vzhledem k vrcholící perestrojce hodně odvážný a otevřený film, který interpretuje Stalinovu osobnost zajímavým a původním pohledem, jako člověka spíše trpícího kvůli absolutní moci, kterou pevně svírá ve svých rukou. Vedle bezchybně provedené duše velkého báťušky Stalina je hlavním kladem snímku především dokonale budovaná atmosféra celého filmu, kdy se stále jakoby nic neděje, avšak výsledný dojem nepřirozenosti, strachu, strojenosti a naprosté Stalinovy libovůle je lepší, než kdybychom sledovali samotného Stalina v akci. Samotná zápletka, ze scénaristického hlediska opravdu dobře promyšlená, však už je působí jaksi utopeně ve výsledném dojmu hostiny a mně připadá úplně zbytečně a nerusky. Tento, za vlasy přitažený, existencionalismus v tomto filmu podle mého mínění jednoduše nemá co dělat. ()
D9ky skvělé práci autorů s jednou hostinou a několika málo flashbacky by se dalo psát mnohé: o paradoxu, díky němuž první země socialismu (nejpokrokovější to epochy) dokázala za 20 let existence jen oživit dávné byzantinské patrimoniální praktiky, v nichž je panovník sluncem - všechny svou velikostí ozařující a k němuž se všechny pohledy a naděje národa zase vracejí. Nebo o tom, jak se gruzínský terorista stal ruským vládcem atd... Jako filmařský a umělecký paradox (ale díky za něj) mi však osobně připadá, že kvůli mistrovství autorů filmu i knižní předlohy se postava Stalina vymaňuje z jednoduchého manichejského dělení na absolutní dobro a zlo, den a noc. Krutost zůstává, ale nejednoznačnost jeho gest, stejně jako téměř dojemná (samozřejmě vyfabulovaná) Stalinova zpověď a výpověď o moci, dělají tuto krutost uvěřitelnou, protože lidskou. Protože člověk je vždy spíše hádanka, než ztělesnění principu (ať zla nebo něčeho jiného). Autorům se podařil divácky velmi vděčný paradox - věrně ukázali Stalinovy nejhorší stránky, ale udělali z něj člověka. Pravý opak se dařil filmům typu "Pád Berlína" atp. ()
U nás se o životě v době totality točí komedie plné tzv. laskavého humoru o tom jak to češi všechno pěkně švejkovali a nakonec to všechno dobře dopadlo. V Rusku, kde je historická zkušenost o poznání horší by takovýto humor asi nebyl na místě. Tahle dobová komedie je nasáklá humorem, který bych nazval děsivý. Z filmového setkání s generalissimem, i přes všechny ty směšné nesmysly které kydá, opravdu chvílemi mrazí. Alexej Petrenko ztvárnil Stalina naprosto skvěle a i přes komické prvky věřím, že reálně. I jeho výraz tváře značí cosi neurčitého mezi nevědomím a zákeřností, takže ani filmový divák (naštěstí jen to), nikdy neví na čem je. Podobný je i celý film - neustále mistrně balancující mezi komedií a politickým hororem. I pro něj je příznačná nevyzpytatelnost a neočekávatelnost toho co přijde v příšítím okamžiku. I přes uvěřitelné vtipy, jejichž humor vychází z neustálého soupeření v podlézání nejvyššímu, na vás padne tísnivá atmosféra zlé doby, kterou korunuje závěr. ()
Stalin: ,,Když musíme zabíjet ty , které máme rádi - pak ještě krutěji musíme zacházet s těmi, které nenávidíme'' . Uff, tohle zase bylo něco. Pokud někdo neví co je kult osobnosti, ať se podívá na toto... Ze Stalina jde hrůza a prakticky celá hostina ač se nese v rádoby uvolněném duchu dovolené Stalina se odehrává v děsivé atmosféře strachu... Nejbližší Stalinovi spolupracovníci neustále balancují při svých patolízalských výstupech mezi sympatiemi Stalina a jeho znelíbením, mezi životem a smrtí. Každý vtípek, či připomínka může vyznít tak či onak... Záleží jen na Josifovi, jak se zatváří... Zda řečené vezme jako vtip, či urážku. To vše sleduje bedlivým okem Berija.. na jeho lusknutí prstem pak mizí nejen dotyčný, ale mnohdy jeho celá rodina v propadlišti času... Za závěr přidávám hvězdu navíc, i já jsem nejprve nechápal proč se na začátku odehrálo přepadení parníku do Oděsy. --- Jenže kdyby jsou kdyby... Opravdu si Bůh přál tolik milionů mrtvých kvůli poslednímu soudu jediného člověka? Doporučuji vidět!!! Neskutečná věc na rok 1989!!! Dávám 5 abcházkých dýk! -- Nejstrašnější na tom je, že zatímco vzniká tento koment, někde v Severní Korei či jinde se může odehrávat podobná hostina, avšak s jiným vládcem - vrahem... * * * * * ()
Snímek, jehož mrazivost spočívá v trvale přítomné hrůze skryté za kulisami všeobecného veselí a pohody. Jedna z nejzajímavějších vedlejších postav je dlouholetý Stalinův důvěrný přítel, abcházský vůdce Nestor Lakoba (Beria jej později nechal otrávit a celá jeho rozvětvená rodina byla vyvražděna). Jeho ve filmu prezentovaná záliba v sestřelování vajec z hlav kuchařů je historickou skutečností - tento varietní kousek Lakoba rád předváděl na večírcích, aby doložil své excelentní střelecké schopnosti. ()
Zaujímavosti (2)
- Alexej Petrenko se ujal úlohy Stalina tak přesvědčivě, že si později roli zopakoval i ve filmu V srdci bouře: Churchill ve válce (2009) a šestidílném dokumentárním cyklu II. světová válka: Za zavřenými dveřmi (od r. 2008). (Nach)
Reklama