Detské hry

Je to chvilkama dost krutý a de fakto je to i dost pravdivý. Dá se to brát jako metafora života. Protože celý život spolu lidi hrají hry. Na začátku, v dětství, jsou ty hry ještě docela nevinný, ale jak stárneme, začínají být krutější a krutější. Všecko, celý život je vlastně jenom hra o to, co si kdo ke komu může dovolit, aniž by ho ten druhý zastavil a přiznal, že mu to vadí. (27.01.2013)

Napadá mne pouze takový atypický komentář. Měl li bych hodnotit z pohledu filmového znalce, jímž bezesporu jsem (skromnost byla vždy mou hlavní ctností), řekl bych - milostná komedie v šedém průměru a tečka, neb tento žánr mne z pozice filmového maniaka právě příliš neinteresuje, dál bych to nekomentoval. Však oddáte li se tomuto hyperromantickému dílku ve víceméně prázdném sále(čku) Modřanského biografu, s půvabnou slečnou po boku(pardon dámy, ve vašem případě se ztepilým jinochem) pak zjistíte, že sice z toho filmu moc nemáte, ale, že tento film vhodně zpestřuje veškeré aktivity na pokraji slušnosti, které se odehrávají mezi vámi a danou slečnou resp. jinochem.) (23.03.2004)

Na tenhle film jsme se díval tak trochu z povinnosti. Doporučil mi ho můj filmový „bratr ve zbrani“ a guru v jedné osobě. Nakonec jsme se k němu dostal a překvapivě toho nelituji. :-) Není to vůbec špatné. Život obou hlavních hrdinů ovládla dětská hra, která jim nedá spát. Oba dva pohltila a prostoupila jejich realitou běžného života. Sami už neví, co je skutečné a co jen „hrané“ v jejich společném vztahu. Zejména scéna v restauraci byla v tomto ohledu opravdu krutá. Nakonec se ale vše v dobré obrátí, nebo ne? Podle mého mínění vyznívá závěr dost rozporuplně. Sice zničili oba dva hrdinové životy těch, kteří je milují a žijí s nimi, ale našli konečně cestu k sobě navzájem. Tohle pak bylo zřejmě naplnění jejich života, kdy už přestalo ostatní kole nich mít smysl. Byla to pravá láska? Pokud ano je dovoleno zradit svět a blízké pro to, co milujeme? Tento moment, na konci filmu v dešti před nemocnicí, kde se setkají oba páry, je pro mě ten nejsilnější okamžikem celého příběhu. Toto morální dilema je podle mě to nejzajímavější pro diváka. No jestli se to tak dá říct. :-) Doporučuji si případným zájemcům přečíst Evžena Oněgina, kde dochází k podobné situaci jako před nemocnicí. Podobný problém se zde řeší jiným způsobem. (27.01.2008)

Nevadí: Fantaskní příběh od dvou zamilovaných, kteří než aby si to řekli, hrají celý život čím dál bláznivější hru plnou absurdních výzev, aniž by jim v tom realita okolního světa jakkoli překážela. Vadí: Podivný příběh od dvou do sebe zahleděných, kteří než aby si to konečně přiznali, hrají celý život čím dál bezohlednější hru plnou čím dál nesmyslnějších výzev, aniž by si všimli, že existuje i svět kolem nich a v něm i jiní lidé. Ano, je to trochu jako Amélie. A Amélie mi vadila. (30.08.2019)

Film se do první půle tváří jako pozitivně laděná hra, která se velmi vlažně zostřuje do jiného rozměru, herního rozměru, který dokáže plně pochopit pouze dětský svět. Příběh o dvou 'dospělých dětech', kterým jedna taková hra poskytla tak trochu jiný způsob života a jeho vnímání. Příběh o dvou lidech, pro které se stala hra součástí života. Života, ve kterém jsou dětské hry neoddělitelnou složkou. Kde jsou striktní, dospělé zákony pouhou nabídkou, ba nepodstatným detailem. Jenže dětský svět, kde jsou pravidla pro smích, je neslučitelný s tím dospělým, proto se to dřív či později musí vymknout kontrole. Někdy komicky někdy tragicky. Ústřední dvojice, na níž film položil základy, svou ležérností dopluje až do samotného závěru, který tragikomicky končí v reálu nikdy nekončící hru. (Sázka na Canet-Cotillard zvedá moje hodnocení z průměru na 4*) (13.05.2010)