Trio z Belleville

Je ca. 21.00. Celkom podľa pravidiel surrealistickej "objektívnej náhody" náhodne zapadám po čerstvom zhliadnutí Tria z Belleville do istého slovenského baru zvaného príznačne Belleville - pardón - Manhattan. V jeho výklade ma víta socha Slobody (hoci nie taká obézna ako tá vo filme) a poltucet ca. 40 cm vysokých epoxidových jazzových hudobníkov. Hm... Vo filme sa muzicíruje prostredníctvom extrémne originálnych hudobných nástrojov, masáž tela je prevádzaná psychopatologickými technikami. Babička Souza (vďaka ktorej je Trio z Belleville geriatrickou obdobou Alice v krajine zázrakov) zďeľuje emocionálne hnutia píšťalkou, pri výbere obuvi uprednostňuje silne psychedelický štýl a z času načas produkuje dadaistické výtvarné diela s utilitárnym upotrebením (bicyklové koleso na Eiffelovej veži). Pes Bruno trpí chronickým stresom a následnými nočnými morami v najklasickejšom štýle talianskej metafyzickej maľby. Zdivočelá Chometova fantázia sa ako u Miyazakiho explozívne rozpína ďalej a jej triumfom je mnohovrstvová metafora v podobe premietacieho plátna rútiaceho sa ulicami. Trio z Belleville je ozajstný skvost, ktorý nestavia na príbehu, ale na dianí ako takom, v ktorom je literárnosť a naratívnosť vytlačená v prospech sledu obrazov nabitom dynamikou emócií. Mafiánska zápletka je len zámienkou na rozohranie nostalgických a melancholických nálad s mierne depresívnym podtónom. Spôsob, akým Chomet dojemne a láskyplne mýtizuje, mytologizuje (tri jazzové veteránky revokujú v privátnej sfére čarodejnice zo Súboja titanov) a démonizuje New York je paralyzujúco odzbrojujúci. A o čom že to má všetko vlastne byť? Ak má nejaký film také jedinečné poetické kvality, ja jednoducho po zmysle nepátram. Asi kvôli presvedčeniu, že poézia je tým najväčším zmyslom skutočného umeleckého diela. Trio nepotrebuje žiadne 3D k tomu, aby pôsobilo "plasticky". V tejto súvislosti ma zaujíma názor šéfov štúdia Disney na budúcnosť 2D. (30.01.2006)

Nedokázal jsem přesně určit, o čem by konkrétnějc ten příběh měl vyprávět. Základ zkorumpovanýho světa je ale jasnej. Na druhou stranu je zajímavé vidět tak zajímavou a pěknou animaci a nebýt přitom dítě, pro který by takovéto filmy měli být určeny. Po skončení filmu jsem pořád musel přemýšlet, což byl dost možná i samotný účel. Na druhou stranu mě to ale zaujmout dokázalo, a to i přesto, že hlavní postavy příliš nemluví. Klobouk dolů za zrealizování tak těžkého projektu, který vlastně nemá cílovou skupinu, ale přesto je perfektní. (06.11.2010)

Ve svých komentářích týkajících se animované tvorby se často vyhraňuju proti převažující disneyovské tvorbě a americké grotesce pro jejich uniformitu, podbízivost a dominanci. Tady mám jedinečnou příležitost vidět naprostý protipól podobné produkce - a opět nejsem spokojený. V komentářích mých oblíbených uživatelů se objevují obdivné výrazy, jak je imaginace, snivost, poetika nebo kreativita a v zásadě souhlasím s tím, že se podobné přívlastky dají k Chometovu dílu přiřadit. Jenže Chomet ztroskotává v jedné velice důležité věci, a tou je příběh. Tohle by totiž vystačilo na půvabný kraťas, konec konců řadu podobných alternativních dílek např. z produkce Priita Paarna a mnohých dalších autorských tvůrců světové animace mám rád a často je sleduju. Na plochu celovečerního filmu je to ale moc utahané a proto únavné. Schází tomu umění zkratky, sevřenost a dynamika. Slavný tvůrce si prostě hraje a divák ho tak nějak nezajímá. Ano, má to velmi slušné hodnocení, které myslím souvisí právě s tím, jak moc tenhle film vybočuje z rámce současné světové produkce. Ty dvě hvězdičky jsou především za výbornou výtvarnou stránku a výše zmíněnou kreativitu, než za celkový dojem, který je vzhledem k výše napsanému opravdu mdlý, a otipuju ho na 40 %. (06.09.2011)

Ze všech filmů nejvíce, právě tento bych nejraději označil přívěskem "evropský Miyazaki". Ne tak infantilní, ale stejně hravým způsobem bizarní. Škoda jen v druhé půli nepříliš vyvedeného tempa, kdy některé dílčí části příběhu zabírají zbytečně moc prostoru na úkor jiných, najmě samotnému vyvrcholení. Přesto, vynikající. 8/10 (15.02.2011)

Veliký převeliký respekt k panu Chometovi. Jeho vize a styl jsou opravdu úchvatné. Ale na mě je to moc velké umění, a fascinace jednotlivostmi mi nestačí k tomu, abych si film užil. Absurdní příběh vyprávěný skrze symbolické vyobrazení a přehnané to i ono mě nijak neoslovil, a k vidění doporučuji pouze umělecky citlivým duším a těm, kdo se nebojí experimentu. Já mezi ně nepatřím. 70% (16.08.2011)