Na dotyk

"Closer" je moc dobrý film a vůbec se nedá říct, že by měl špatný scénář, špatnou režii, herecké výkony či hudbu. Jenže to, co mu chybí jsou emoce, které by u diváka vyvolal. A to je velká škoda, protože příběh takový potencionál měl. Na druhou stranu, Zlaté glóby pro Natalii Portman a zejména pro Clivea Owena jsou zcela na místě. (27.01.2005)

Těžko hodnotit. Po filmařské stránce jednoznačně za čtyři. Zajímavý scénář, výborní herci ( i když u Natalie Portmanové nejsem schopen adekvátně posoudit herecký výkon, stačí, že na plátně prostě je a pozornost je zaručena ) a režie bez jediného nudného okamžiku. Jenže srdce říká tři. Nezahřeje, nepohladí, přestože jde o vztahy. Postav tohoto filmu jsou finančně zajištěné, mají úžasné partnery, měli by to být nejšťastnější lidé na světě, ale přesto nejsou spokojeni. Jsou kruté, podvádí se a lžou v domnění, že jejich život bude ještě lepší. V dnešním světě, kdy je tak těžké nalézt pořádný vztah a oni si toho neváží. Film bez intimního okamžiku, všichni jsou chladní. Julia Robertsová a Jude Law jsou neuvěřitelně sobečtí a celý film hrají jen ve svůj prospěch. Jenom Cliva Owena jsem dokázal pochopit. Ti z vás kteří třeba mají pohodový vztah, to vadit nebude, ale lidi jako já by z toho mohli chytnout depku. Ale za filmařskou stránku dávám čtyři. (24.01.2005)

Zase je to tu. Někdo se rozhodne zfilmovat divadelní hru. Kolik problému se váže ke každé podobné snaze? Kolik režisérů už zklamalo? Jestli to někdo má dokázat byl to právě Mike Nichols, který je takový artově divadelní režisér a o jeho kvalitách není pochyb, i když asi jeho tvorba není pro širší publikum. Na dotek je velmi zajímavý film s působivým, ale na můj vkus příliš vypočítavým příběhem a postavami. Přehlídka hereckých es začíná mladičkou a přesto úchvatnou Natalií Portman a přes hříšného proutníka Jude Lawa a tvrďáka Clive Owena se dostávám k pro mě nejhorší osobě a tou je Julie Roberts. Už mě mrzí, že ji tolik nemám rád a že mě opět její úsměv nechal víc než chladným(spíše smutným). Příběh spojuje životy všech postav a dělá z herců jen figurky v jedné divadelní hře a to je špatně. Místo,a by herci řídili a ovládali své postavy a vlastnili svůj život je tomu naopak a film vlastní je. Chvílemi si přijdu jako v první řadě v divadle a jen smutně hledím a přemýšlím proč to tak dopadlo. Plochost postav je patrná a jejich motivace je pro mě chvílemi nepochopitelná. Např. postava Natalie Portman je od samého začátku dána a celý film se nemění jen proto aby v posledním okamžiku filmu mohla nastat "životní změna". Z ničeho nic, ale přesto. A tak je to se všemi postavami. Postavi se nenávidí, ale přesto se milují, podvádí a spí spolu. Čtyřúhelník tento film nedrží pohromadě a bohužel ani někdy brilantní režie Mike Nicholse nešlape jak by měla. (28.10.2006)

Brilantní hodinu a třičtvrtě trvající rozhovor mezi čtyřmi rozpolcenými dušemi. Prostředí sychravého Londýna přímo vybízí k takovému filmu a Mike Nichols se ho rozhodl vzít pod svá křídla a natočil tak úžasně komorní příběh, který vám vyrazí dech. Nejsem první koho při sledování filmu napadla otázka, zda je pravda tím nejlepším lékem na uzdravení duše. Ne asi ne! Zkrátka úleva po vyřčení pravdy není tím, čím se zdá být. Mám toho na mysli mnoho, ale zrovna nejsem schopen popsat něco tak psychologického a velmi deprimujícího. Závěrečná chůze Natalie Portman po rozpáleném chodníku New Yorku mě i přes svou jednoduchost naprosto okouzlila. (06.02.2008)

Absolútne chladný film bez štipky citu. Divadelné aranžmá (klasická hudba na pozadí, miestami vskutku neskutočne silné a ostré dialógy) s rozkúskovanosťou na jednotlivé, časovo oddelené epizódky - to všetko bolo a je určite režisérovým zámerom, ktorým formálne posiluje chladnosť zobrazovanej témy ako aj citovej vyprahlosti hlavných hrdinov. Lenže žiaľ u mňa toto "vykostenie" intimity a vrelosti až na samú dreň prispelo aj k tomu, že s pribúdajúcimi minútami citové vákuum začalo riadne narúšať charakterizáciu postáv, ktoré viac ako životne prirodzene začali pôsobiť ako figúrky na vopred pripravenej šachovnici (výnimkou je ovšem famózny Clive Owen, ktorý aj napriek časovým skokom v sujete, dokázal zabezpečiť svojej postave cynického bastarda dôveryhodné kontinuitum výrazových polôh). Najviac som to pocitoval v samotnom závere, kedy malo prísť aj na skutočné city, lenže tie iba slovami vyjadriť už nestačia. Prebudeniu resp. objaveniu lásky u jednej z postáv, chýbala expresívna uveriteľnosť.3,5* (16.02.2005)