Pornografie

Podle románu Witolda Gombrowicze Pornografie (česky Torst, Praha 1997). Ovšem kniha a film mají společný tak leda příběh. Zatímco ve filmu působí manipulace Witolda a Fryderyka s mladými Karlem a Heniou jako pouhá hra nebo sázka z nudy (viz komentář Tygryse), která se poněkud zvrhne, tak u Gombrowicze má mnohem hlubší důvody, které vycházejí z jeho specifického vidění a chápání světa (především jeho dvě hlavní témata mládí a formy). Taky Fryderyk je výrazně dezinterpretován oproti románu přidanou ponurou minulostí. Nejsem zastánce otrockých adaptací, ale tenhle film je úplně mimo a tak když už přímo cituje Gombrowiczův text, nedává to téměř vůbec smysl, případně se snaží jakýsi smysl filmu přidat, protože z pouhého zhlédnutí nejde rozluštit. Navíc sám Gombrowicz byl častým vykladačem svého díla hlavně proto, aby byl správně pochopen, protože jeho knihy nejsou snadné, ale vše v nich má své opodstatnění. Gombrowicz se zkrátka nehodí pro okleštěnou adaptaci. Výborná byla ale hudba, resp. hlavní hudební motiv hraný na klavír, protože většina filmu se bez hudby obejde a také mizanscéna, jíž by ovšem neuškodila ještě větší míra stylizace. (16.08.2007)

Toto sa mi dávno nestalo. Aj napriek tomu, že z celého vyznenia filmu mi nejako unikla celková pointa, páčil sami. Teda nie že by tam tá pointa nebola, ono ich tam bolo totiž naraz niekoľko a dokonca boli aj celkom dobre naznačené a rozpracované. Chýbala tomu však celistvosť a celkové vyvrcholenie, zakončenie jednotlivých myšlienok. Aj rozpoložením sa film najviac prikláňa len ku dráme. Romantické a thrillerové zaradenie je tu len okrajové, to by som sem potom mohol priradiť aj komédiu, lebo niektoré scény ňou naozaj zaváňajú. A okrem iného mi ostali v pamäti scéna s ježkom a príbeh z koncentračného tábora. 75%. (12.01.2008)

Jeden z nejpodivnějších, ale zároveň také nejosobitějších a nejkrásnějších filmů o běsech druhé světové války, celý postavený na typicky slovanské (či středoevropské) poetice propojení tragické a humorné roviny. Ryze umělecký přístup k zobrazovanému tématu si polský režisér Jan Jakub Kolski jakoby vypůjčil od Nikity Michalkova z jeho opusu Unaveni sluncem. I zde se tragédie skrývá za zdánlivě poklidnou Potěmkinovou vesnicí harmonie a iluzivního poklidu. Iluze v tomhle filmu hrají velkou roli. Hlavní hrdina režisér Fryderyk je přímo jejím ztělesněním - jeho vjem vytváří iluzi silné, charismatické osobnosti, duševně vyrovnané, se silnými manipulativními sklony. Ovšem hned od začátku tenhle první dojem něco nabourává... Jeho hypertrofované smyslové vnímání (formálně ztvárněné střihovým řetězením detailů a zvláštní prací s kamerou - jízdy, jakoby subjektivní kamera nějakého zvířete...) dává tušit, že za maskou duševně silného jedince se skrývá duševně hluboký obsah, ale i nějaký další, záhadnější rozměr. Stejně tak mysticky působí i iluze harmonicky fungujícího vesnického světa, kam hlavní hrdina se svým přítelem přijíždějí. Pozitivní rurální ukotvení nabourávají opět jednak formální prostředky (především úžasně silné přízemní jízdy ručně snímané kamery, jejímž hledáčkem je divák svědkem blíže neidentifikovatelných násilných činů spojených s německou armádou), ale také další implementované dějové roviny (alkoholismus statkářovy ženy, sexualita mladých dívek, postava velitele partyzánů, náhodná vražda právníkovy matky kvůli nicotné malichernosti...). Závěrečné vyvrcholení je tak silné a překvapivé, že setře všechny dosavadní interpretační nánosy a akcentuje ústřední hypertéma - pornografii války a duševní nihilismus jejích obětí... (09.01.2008)

Tento film lze zařadit do kategorie tzv. zvrhlého umění. Deformovaně depresivní příběh, zasazený do okupovaného Polska r. 1943. Jsou tu ukázáni dva snobští umělci, kteří ďábelsky promyšleně usilují „zafixovat nevěru“ v polské venkovské rodině. Gombrowiczovu literární předlohu neznám, ale tento filmový příběh židovsko-polského režiséra Kolski-ho je dosti nepravděpodobný. Je na místě pochybovat, že by se takto chovali venkovští katoličtí Poláci a navázali důvěrný vztah s městskými kumštýři-povaleči a duchovními zoufalci. Jako by byl sám tvůrce takových děl nešťastníkem a snažil se do toho strhnou i všechny kolem sebe. (04.02.2008)

Laciný název, bohatý obsah? Není tomu tak. Popravdě jediné co ve vás snímek zanechá je chuť přečíst si předlohu od Gombrowicze (byť je to ve všech styčných bodech takřka shodné s jiným jeho dílem - Prokletí). S čestnou výjimkou v podobě Václava a Hipolita jsou totiž všechny postavy divákovi odcizené svým chováním i emocemi, byť z nich čiší, že jsou nositeli velkých příběhů. A je to vina režiséra, který je divákovi nedokáže přiblížit. Jejich chování tak mnohdy působí nelogicky či je bez návaznosti na jejich předchozí činy. Nepomoci si režisér berličkou v podobě vypravěče, tak to dopadlo ještě hůře. Navíc ta podivná zkratkovitost. Viz kupříkladu "šup, šup" anabáze ohledně paní Amélie. Je vám jasné, že to postavu Fryderyka mělo někam posunout, ale neděje se tak a celá ta pětiminutovka vyzní naprosto do ztracena. Takových momentů je zde nepočítaně. Přesto především díky vypointovanému závěru není Pornografie špatným počinem. Špatným ne, ovšem průměrným ano. (09.01.2008)