Redigované

„Basically, here, shit happens“. Absolutní pravda neexistuje a pokud ano, nelze ji jakýmkoliv způsobem zaznamenat – zhruba k tomuto závěru dochází po devadesáti minutách dost možná nejkontroverznější snímek Briana De Palmy (na IMDb jakoby neexistovalo jiné hodnocení než 1/10 a 10/10). Třebaže vychází z reálné události (opakované znásilnění irácké dívky americkými vojáky a následné zabití ji i její rodiny) a snaží se budit dojem maximálně autentického materiálu, jeho cílem není „pouze“ rekonstruovat skutečnost a dosáhnout zdrcující síly Letu číslo 93. ___ De Palma pracuje paralelně s mnoha mediálními vrstvami. Ze dvou, později z mnohem více videomateriálů diametrálně odlišného pojetí zjišťujeme, co dělá takový průměrný americký voják v Iráku, že tam vlastně nic nedělá, a co to s nim dělá. Psychický rozklad sebevědomých „zabijáků“ v paranoidní trosky (za vydatného přispění nehumánního drilu nadřízených) je jen jednou stranou krystalu nebývale komplikované struktury. Při zvýšeném stresu každý potřebuje dříve či později uvolnit nahromaděný přetlak, proč tedy jako oběť nevyužít obyvatele „podmaňované“ země (MY jsme dobyvatelé, NÁM to tady patří, oni musí přijmou NAŠI úžasnou demokracii) a nedoufat, že bude celý incident v rámci zachování dobrého obrázku o „amerických chlapcích bojujících za dobrou věc“, zameten? Jenže žádný (zlo)čin se neobejde bez následků, pročež také Iráčané berou záležitost do svých rukou a celému světu představí svou verzi spravedlnosti (zde můžeme řešit rozdílné záměry při natáčení „pravdy“ Američany a Iráčany). Absurdní popravou „viníka“ se kruh navenek uzavírá, zároveň ale dává do pohybu další mechanismus, ničivější než předchozí. ___ De Palmu je těžké nařknout z černobílého vidění světa, vychází z jednoduché filozofie, že když dojde k jedné věci, bude následovat věc další a pak další a další, pořád dokola – nekonečný cyklus, který těžko někdo zastaví, což nás však nezbavuje práva znát jeho pravou podstatu, jinými slovy znát neredigovanou pravdu. S tím vyvstává nejpalčivější otázka, jež filmaře trápí od vynálezu kinematografu – kde leží hranice mezi realitou a fikcí? Jsou závěrečné fotografie obětí americké invaze dostatečně výmluvné, aby znepokojily i ty, které nechal zbytek filmu chladnými? Ale co si potom máme myslet o zakomponování fotek dvou fiktivních filmových obětí? Tato drzá podvratnost jenom zdůrazňuje, že v konečném důsledku pouze režisér (či jiný tvůrce výpovědi) určuje, kde končí realita a začíná fikce. Toto nenápadné upozornění „nevěř všemu, co ti říkám“ lze současně brát jako De Palmovu pojistku proti osočování z příliš zjevného dodržování tradičních vyprávěcích technik (tzn. po celou dobu neztrácíme přehled, kdo, co, jak a proč, nemluvě o technických detailech, kdy byla bezpečností kamera ve skutečnosti těžko vybavená mikrofonem). 80% Zajímavé komentáře: Renton, Bluntman, O*R*I*N (04.12.2008)

Ústředních 10 minut je síla, ale všechno ostatní přes veškerou snahu nepůsobí jako autentickej záznam skutečnosti, ale jen jako nízkorozpočtovej film. Vyzněním je to takřka přes kopírák slavný mistrův kousek Oběti války. K tomu jsem napsal, že se podobné příběhy opakují ve všech válkách a tak nelze mít tvůrci za zlé, že se k té další vyjádří podobně. Potíž je, že Oběti války jsou klasickej film (teda hraní pro kameru) a přesto působěj víc autenticky než tenhle jen jako reálnej zaznam skutečnejch událostí. Kdybych měl jmenovat lepší alternativu, doporučil bych Valčík s Bašírem. (23.08.2010)

Pohled do vojákovy duše podruhé, aneb mnohem temnější a zřejmě i reálnější The Hurt Locker. Při mnoha scénách mě opravdu zamrazilo v zádech a já si pořád opakoval, že něco takového se mi naposledy stalo u United 93. Tohle je totiž záležitost, která se vám dostane pod kůži, nahlodá vás a nechá vás vykoupat se ve vší té špíně, abyste si na konci mohli říct: "Tohle se opravdu stalo?" Redacted je skvělý film co se týče výpovědi o válce, to bezpochyby. Ale nevím, jestli někdy budu mít chuť (či spíše sílu) pustit si tohle znovu… Plný počet je na místě bez sebemenšího zaváhání. (23.08.2010)

De Palma je posera. Na jednu stranu nám chce prezentovat dnešní mediální prostor v celé jeho obří komplexnosti, kdy malí bratři sledují velkého (ale ten se stejně stále chová jako nezbeda), ale není schopen zachovat syrovost obrazu ani zvuku reality (mnohonásobné použití hlasitého zvuku - skřípání při použití optického zoomu, které by napovídalo že se natáčí na digitální foťák, přitom ale obrazová kvalita je minimálně jako z tříčipovky...; stejně jako malá kamerka na helmě vojáka by musela za a) mít zdroj infra světla, a za b) toho by si všimli jeho kolegové a nenechali ho natáčet). Horší je, že De Palma je totálně klišoidní i po stránce příběhu, kdy se setkáváme s jakousi syntézou všech těch story - od nudu po výčitky z neschopnosti zabránit tomu co se stalo a následným traumatům. Minor Threat rozhodně rulez ale (07.12.2007)

Tak tohle se moc nepovedlo, je to takové Oliver Stone meets Blair Witch Project, bohužel herecky na úrovni druhého zmiňovaného, což je největší překážkou pro to, aby ona originální a superrealistická forma vyprávění mohla pořádně fungovat. Mám velké podezření, že ty 3 hvězdy dávám hlavně kvůi DePalmovi a jeho snaze natočit trochu jiný film.50% (17.08.2020)