Nesmrtelná Callasová

Film, který nemá ambice vyšší, než je vzdání holdu operní pěvkyni. Režisér nepředstírá, nesnaží se udělat díru do filmového světa, jen nechává diváka plout v poklidném ději, občas rozčeřeném zpěvaččinými citovými výstupy. Zápletka nic neslibuje, nic nepřináší krom nostalgického úsměvu na rtech diváka, který chápe pocity člověka, jež se snaží připomenout lidem slávu a zásluhy nyní zapadlého umělce. Myslím, že ač jsou tyto filmy málo známé je fajn, že se jim někdo věnuje. Občas sleduji, jak se dnes lidé posmívají umělcům, které kdysi vyzdvihovali do nebes (nemyslím tím Callas) a je mi smutno z toho, jak rychle se zapomíná. (24.07.2008)

Franco Zeffirelli miloval Callasovou. Režíroval její Normu, La traviatu i Toscu. Takže bychom neměli mít etický problém s jeho pohledem na životopis, který jí věnoval. Jeho příběh je metaforou o umělcově upřímnosti. Setkáváme se s pěvkyní v závěru jejího života nad projektem, díky kterému vyvstává množství otázek. Není to dokonalé dílo, ale zajímavý příspěvek k pohledu na hodnotu uměleckého výkonu, operu v televizi, ze záznamu atd. Inspirativní. (14.02.2023)

Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas. (07.03.2008)

Je fajn, že tvůrci se protentokrát vyhnuli obvyklé šabloně zpracovat narození, traumata přetavená ve vítězství, vzlet, pád, případně znovuvzkříšení. Tentokrát nám předestřeli Callasovou už padlou, umělkyni, která přišla o svůj umělecký nástroj – hlas, a přestože je jí jen kolem padesáti let, tak nežije, jen živoří. Ve vzpomínkách na dosti jednostrannou lásku, bez přátel, ve věčném smutku. Svým způsobem je Callasová v pekle. Krátký nádech v podobě nadšeného manažera, který se snaží přesvědčit neskutečně vrtošivou hvězdu k nějaké aktivitě a práci, je opravdu jen kratinký. Callasová je zde nesnesitelná osoba, na druhou stranu se dá i pochopit. Osoba manažera a jeho nezištné rozhodnutí byly dost neuvěřitelné. Snímek neohromí ani neurazí. SHRNUTÍ: Když je dozpíváno. A místo árií je síla už jen na posmutnělé popěvky. (15.09.2021)

Slavná jména, velkolepé scény, pěkná hudba, velké haló. Nakonec je z toho docela nijaký dojem. Já jsem se spíše docela nudila. Přišlo mi to jako občas celkem vtipný a ironický film o protivné slavné zahořklé lady a jejím cynickým teplým agentem. Přišlo mi to nějak mimo, a asi jsem to dost dobře nepochopila nebo co, nějaké to vyšší poslání tohoto snímku, protože jsem z toho měla jen takový pocit jako když marťan přistane v LA. Chápu že chtěl Zeffirelli udělat nějaký velký film o jeho velké hvězdě, ale nějak se to všechno vymklo kontrole. Film neměl ani řádný příběh, ani myšlenku, ani atmosféru, postavy nebyli ani kladné, ani záporné tudíž ani sympatické nebo nesympatické. Všechno se to plácalo stále v tom jednom, a kdyby nebylo Ironse a jeho neskutečně poutavého hlasu, asi bych to ani nedokoukala. Snažím se to akceptovat jako dokument o velké operní divě, ale veškeré ty chytré věty co zazněli, se mě nijak nedotkli ani na duši, ani na těle. Jenom další velký malý film. (17.04.2012)