Húština

Fliegauf ve filmu využije jakýsi zoom. Napřed zabírá zalidněné a chaotické nádraží, poté zaostřuje na příběhy jednotlivých lidí a nakonec se zase vrací k vzdálenějšímu pohledu. Režisér tak naznačuje, že ve středu jeho zájmu bude obyčejný člověk a jeho život bez dějových příměsí. Pro Fliegaufa ostatně film není děj, ale chápeho především jako audiovisuální dílo, soustředí se na estetickou stránku každé scény, která umocňuje samotné dění. Rád také mění časový rozměr. Diváka tak přenáší do jinak plynoucí skutečnosti, které ovšem podstatou zůstává v tomto světě. (30.08.2012)

I když jsem si řekl, že s Fliegaufem už končím a že mě, po dvou špatných zkušenostech, už nemá čím zaujmout, stejně mě pořád něco lákalo k tomu, abych si tu Houštinu pustil. Ono přece jenom mi připadalo jako zajímavý nápad, natočit celý film tak, že kamera bude natáčet detaily obličejů při dlouhých dialozích. Postavit na něčem takovém film, rozvést v tom nějaký děj a kdyby to celé dohromady opravdu fungovalo... Neváhal bych dát 5*. Jenže, těch problémů je tady několik. Už jenom v tom, že ten film nemá nějaký ucelený děj a jedná se jenom o několik povídek, ve kterých debatují dva, nanejvýš tři lidé. Je to škoda, vyhrát si s tím víc, dát tomu nějaký děj a i tak to natočit takhle, cenil bych to o něco víc. Ale ok. První povídka není špatná, nějakou sílu má, ale doslova mě vytáčí, že není domyšlená - jsou tady tři postavy (+pes), ale jedna ta postava najednou zmizí z debaty, i když by tam potom nějaké její reakce ještě padnout měla. Navíc by mě strašně zajímalo, proč se ten chlap chtěl zabít, ale to tam taky bohužel není. Druhá povídka pak byla jednoznačně nejhorší, debata byla o ničem a nijak to nefungovalo. Co se ostatních týče, některé byly lepší (debata muže a ženy, kteří si mezi sebou vůbec nerozumí a ten chlap si neustále vystřihuje obrázky z pornočasopisů), jiné horší (ta úplně poslední), ale je tu jedna, která je zde naprostým, nepřekonatelným vrcholem a ona je nepřekonatelným vrcholem nejen v celém tomhle filmu, ale v celé Fliegaufově filmografii. Ti, co viděli a čtou si můj komentář možná zkusili hádat, možná se trefili - je to ta scéna, ve které ta žena popisuje svoji noční můru o svojí babičce. Upřímně, nikdy mě od Fliegaufa nedostalo nic natolik, jako právě tahle scéna. Byla zvláštní, byla nepříjemná, byla drsná, jako by vypadla z nějakého hororu, ale ona i tohle může být realita. Za tuhle povídku bych dal klidně i 5*. Celý film začne scénou, která mi přišla, že je tam jenom na seznámení s postavami, ale až ve finále mi došlo, proč tam je - všechny postavy vidíme procházet někde (asi?) na nádraží, procházejí okolo nich hromady lidí. Hlavní postavy tohoto filmu jsou jenom náhodně vybraní lidé z davu a později nám jsou představeny jejich trápení. A dalo by se takhle náhodně vybírat a točit o těch lidech donekonečna, jelikož každý nějaké to svoje trápení má, ne že ne. Nakonec musím uznat, že Houština je celkem dobrý film a že nějakou svoji sílu má, ale jenom v některých povídkách. U zbylých jsem se nehorázně nudil. 3* (03.09.2019)

(LFŠ 2012) Ve festivalovém katalogu a vlastně i v textu distributora nahoře se mezi řádky obratně píše, že se na ten film ve skutečnosti nedá dívat .. a má pravdu. Jen nechápu proč to vyznívá, jako že je to tak v pořádku .. že takhle je to cool. Nevím, já v kině preferuji chuť se na film dokoukat do konce .. ne se k tomu přemlouvat. Přece když už má film do diváka nějak řezat, tak nepříjemným obsahem za podpory sugestivní formy .. a ne jen otravnou kamerou, před kterou není nic, než plkající póry. (25.07.2012)

Depresivní art jak sviňa. Nicméně jsem neviděl sebemenší problém, ponořit se do bizarní sociální mozaiky ve formě velmi originálně nasnímaných a odvyprávěných povídek. Divák je pokaždé vtažen do vrcholu konverzace či situace, na zorientování má jen pár minut, neb se pokaždé blíží nekompromisně drsné vyústění myšlenky či příběhu. Film o vnímání okolí...lidí. Mít tak možnost, nahlédnout do houštiny jejich duší, k pochopení lidských osudů by již nebylo nutné druhého pohledu, nicméně vědět o lidech to, co často nechtějí vědět ani oni sami, by muselo nutně vést k šílenství. Zdá se, že žijeme v jakési neřešitelné morální rovnici a přesto se s úsměvem a rádi dále přežíráme...fyzicky, emočně i duševně. (01.01.2018)

Fliegauf film věnoval in memoriam Györgi Fehérovi, člověku, s nímž ho konzultovat a který pro něj (očividně) znamenal obrovskou tvůrčí inspiraci. Houština je formálně vyhraněný debut složený z několika mikropovídek, které spojuje především určitý náznak vyšinutosti. I když se osudy jedinců tak či onak volně protínají, Fliegaufa zajímá moment vyprávění příběhu, vyhrocený dialog, očistný monolog i děsivě fascinující mystérium lidské tváře snímané v detailu. Film trpí typickou nevyrovnaností - některé povídky jsou brilantní (namátkou otec lamentující nad odcizením dcery a především totálně creepy monolog polospící holky o panovačné babičce), jiné jsou ale spíše takovou literární konstrukcí (dva kluci rozprávějící nad neviditelným objektem). Fliegaufova schopnost zhypnotizovat diváka a zmocnit se světa před kamerou po svém je už v Houštině jasně patrná. Nelze říci, že by se posléze Maďar zdokonalil - každý jeho film je ostrov sám pro sebe. (26.08.2011)