Slávici v klietke

Tady zajistila minimálně dvě hvězdy (jestli ne tři) jenom ta hudba. Srdce mi plesalo, když jsem tu krásu poslouchala. Bez té hudby by ten příběh nebyl tím, čím je. A opačně to platí jakbysmet. Prostě, když se řekne "Slavíci v kleci", vybaví se mi úžasný Jean-Babtiste Maunier a jeho stejně úžasné Caresse sur l´ocean. Krásný film. (17.11.2010)

Ve videopůjčovně mi ho dávali se slovy "náročnější film". Tak to opravdu ne. Pokud si chcete užít sentiment ve své nezkalené podobě, je tenhle film opravdu to ideální. Je hrozná škoda, že se ve scénáři drželi osvědčených jistot a kalkulu, i když nemusí být každý film psychologické drama. Na druhou stranu i na tyhle "nenáročné filmy" mám někdy náladu, zvlášť, když jsou okořeněny takovouhle krásnou hudbou. Ta je ostatně to hlavní, co film vytáhlo na 4 ****. (19.09.2005)

Konečně začínám chápat, proč Tetsuo tak brojí proti "humanistickým" filmům, které jsou na jedno brdo. Vždyť to je sázka na jasnou výhru - vezmu nějaké (pře)výchovné zařízení, kterému šéfuje přísný ředitel, a pošlu tam mírného učitele, který žáky změní. A když bude učitel odcházet, žáci se s ním hezky rozloučí, jak dojemné... Nechápejte mě špatně, Slavíci se mi líbili, ale prostě si nemyslím, že 101. variace na toto téma, nikterak dějově originální, by měla být takto oslavována. Čistě matematicky: Scénář za 3*, herci za 4*, režie za 4*, hudbě bych dal nejradši 6*, z dětských chorálů mě mrazilo v zádech, což tuším dává jako výsledek docela slušných 80%. P.S. Cynik nejsem, u filmů brečím docela často, ale prostě nebudu brečet u každého dojemného loučení s učitelem. (06.07.2004)

Vcelku jednoduchý a předvídatelný motiv filmu. Líbí se mi prostředí, ve kterém se děj odehrává - kulisy, kostýmy i celková atmosféra - vše spolu ladí. Ve filmu nejsou žádné překvapivé dějové zvraty, jen pár emocionálně silných scén - především chlapecké chóry, ze kterých mi naskakovala husí kůže. Hudební ztvárnění v tomto případě předčí samotnou dějovou linku. Závěr filmu je velice milý. (08.09.2013)

Příběhy, který píše život bývají smutné, veselé, kruté, prostě různé, ... a pak také ty obyčejné, ... všední, které brzo zapomeneme. Tento příběh, který se ve skutečnosti možná někde a někomu stal a nebo také ne, patří mezi ty smutné. Když je něco smutného, je to i dojemné a působí to na city těch, kteří se nějakým způsobem děje zúčastňují. Buď jako přímý účastník, nebo pouze jako divák filmu. Když je děj filmu smutný a dojemný, reagujeme na to každý jiným způsobem. Některým ukápne slza dojetí, druzí, ti cyničtější film zavrhnou se slovy, že se jedná o citové vydírání. Tento snímek určitě nevznikl proto, aby z nás vyloudil slzy, ale především proto, aby někteří, kteří to ještě neví, pochopili, že zvládnout nespoutané a nevybouřené dětství lze i vlídným slovem. Pokud někdo očekává od filmu napínavý a předem neodhadnutelný vývoj děje, nechť dá přednost thrilleru či hororu a nehledá duševní uspokojení v tomto druhu filmového umění. Mou duši tento snímek oslovil rozhodně příjemně. (22.11.2009)