Herečka tisíciletí

Jen málokteré tvůrčí duo na mě dokáže zapůsobit jako to stojící za Millennium Actress - Satoshi Kon se Susume Hirasawou. Stejně jako u Perfect Blue a Papriky je i tento počin nadmíru originální, audiovizuálně přitažlivý a především po celou stopáž intenzivním zážitkem, jak by to u dramatu mělo být. Ve výsledku jeden z nejkrásnějších filmů jaké jsem viděl. (03.04.2012)

Moje vůbec první setkání s prací Satoshi Kona a i když jsem veskrze dopředu věděl, co od Millenium actress čekat, přesto mě dokázala okouzlit. Netradičním zpracování tradičního příběhu působí neskuteně přirozeně a originálně a doslova vás společně s filmaři vtáhne do děje, který je jakýmsi prolínáním mezi hereččiným osobním a filmovým životem. Společně s ní prožíváte znovu její zážitkově bohatý, ale veskrze smutný příběh a jeho konec vám pomalu nažene slzy do očí. Stějně jako ostatním mi ale bohužel příliš nesedla Konova osobitá animace postav (zvlášť hereččin nos a piha mě budou ještě dlouho strašit ve snech, i když na druhou stranu bez nich bychom ji ve filmu asi těžko rozeznávali), která je bohužel zvlášť díky použití nevhodných barev zbytečně studená a odměřená. (27.06.2007)

Dechberoucí romance, jejímž symbolem je klíč. Originální kaleidoskop, v němž se realita prolíná s bezpočtem filmových životů ... kde je čistá láska živená věčnou touhou, která se znovu a znovu probouzí s každou další rolí - spolu s nadějí, která (jak známo) nikdy neumírá ... a jejím osudem je hledání. (21.11.2018)

Doopravdy "tak trochu jiná anime". Pokud jste již viděli "Perfect Blue", neměli byste být během filmu některými proměnami zaskočeni (vyprávění o minulosti téměř plynule přejde do scény z hereččina filmu, ovšem pořád se vypráví její minulost). "Žánr" bych shrnul jako hořkosladký, pátrání po nešťastné lásce je odlehčováno postavami reportéra a kameramana. Ovšem konec jsem rovněž obrečel. (30.11.2003)

Nebýt té zbytečné citové vydíračky ve finále, bez váhání dám 5* a řeknu, že to byla fakt síla. Ona to ale byla i tak. Anime mě absolutně míjí, jeho oblibě moc nerozumím a ještě se mi nepovedlo najít nějaké, které by se mi fakt líbilo (a ani Mijazaki mě moc oslovit nedokázal). Až do dneška. Začne to poměrně poklidně - dva dokumentaristé, režisér a kameraman, chtějí natočit film o stárnoucí herečce, která se od určité chvíle skryla před světem. Povede se jim na ni najít kontakt, tak za ní přijedou a ona se k nim chová jako nějaká milá babička. A pak jim začne vyprávět svůj životní příběh. V tu chvíli se přesouváme do její minulosti, konkrétně jejího mládí, kde potkává svoji osudovou lásku, která jí slíbí, že se ještě uvidí. Do vzpomínek vstupují režisér s kameramanem a komentují je, případně se jich i účastní. Tenhle prvek mi ze začátku vadil, ale poměrně rychle jsem si na něj i zvykl a začal se mi líbit. Takhle to totiž nebylo jenom vyprávění vzpomínek, ale bylo o něco ozvláštněné (obzvlášť mě bavil kameraman, který se tu postaral o humor (a skutečně dobrý, musím podotknout, zasmál jsem se). Ve vzpomínkách herečky se realita míchá s jejími filmovými rolemi, což mi připadá jako dost zajímavý nápad (a funguje zde fakt perfektně), z čehož taky vyplývá, že mě ten film fakt bavil a nenudil. Hereččin příběh hledání onoho muže mě s každou minutou víc a víc zajímal, až mě nakonec úplně strhl a nakonec i dost dojal. Fakt, kdyby ten konec nebyl až tak přehnaně dojemný, tak nemám žádný problém dát 5*, film je to fakt silný, byť to ze začátku nevypadá. Ale dá se snad třeba ze začátku Silnice odhadnout, jak moc silný ten film nakonec bude? Nedá. Stejně tak to má i Herečka tisíciletí. V životě bych neřekl, že se mi nějaké anime bude takhle líbit, či mě dokonce až tak dojme. Dávám snad ty nejsilnější 4*, jaké jsem kdy nějakému filmu udělil. 4,5* (21.12.2019)