Chrustaljove, vůz!

Tento film je trochu silné kafe. Po hodině zvláštního a zmateného chaosu jsem měl sto chutí to vypnout a rychle zapomenout. Nakonec jsem to dokoukal a nelituju. Opravdu velmi originálně natočeno. Černobílý, depresívní snímek, kde se veškerý humor ztrácí v šílenství a strachu tehdejší doby stalinovského režimu. Nepříjemná noční můra, ve které se místy ztrácíte a marně tápete, co se vlastně děje, přesně reflektuje a naráží na dobovou situaci. Syrové, misty drsné a nechutné, tak nějak "rusky" dementní. (18.01.2005)

Tak tohle je maso! Rychlé a zběsilé! Jen sedět a koukat! Žádné myšlenky a úvahy - ani ty postranní a nejpostrannější! Absolutní pospolitost! Život ne ze dne na den, ale z vteřiny na vteřinu!.. Žádné hodinky bouré (či jak se jmenovaly) jsem samozřejmě také nenašel. A brzy také poznal nesmyslnost jakéhokoli dalšího hledání, hlavně ne příběhu, smyslu, nebo jiných, v moderně uvízlých kategoriích. Přesto rezonance byla silná, něco se začalo skládat dohromady, a to co zůstalo, je mohutný prožitek jakési hodně vzdálené reality, ale reality beze sporu. Možná to byla právě doba konce stalinismu, možná doba vojny, možná také předškolní léta. Anebo: "credo quia absurdum" - věřím, protože je to nesmysl. Pozn. 1: Nedávno jsem četl Platonovův "Čevengur", jiný příběh, z jiné doby a z jiného místa, i když ze stejné země. S "Chrustaljovem" měl však něco výrazně společného. Že by to něco byl onen blíže neurčený "ruský genius"? Pozn. 2: Podle J. Hobermana (1999) Alexej German řekl: "Nechtěli jsme vylíčit události roku 1953, chtěli jsme jen ukázat jací Rusové doopravdy jsou.” Tak jací jsou tedy? (10.01.2017)

Divácký zážitek z tohoto Germanova snímku se (zejména zpočátku) podobá chaotickému putování generála Glinského labyrintem zchátralých klinik a přelidněných bytů. Defilé bizarních a nezařaditelných postav je stejně matoucí jako absence jasné dějové linky v první části filmu. Postupně se ale absurdní juráčkovská atmosféra vytrácí a příběh získává jasnější kontury, spolu s nimi se ovšem ke slovu dostává všechen marasmus a ubíjející tíha stalinské epochy. Přímočaré scény vzbuzují chvílemi doslova fyzický pocit hnusu (odpudivý výjev s eskortou, umírající Stalin, ale už i bitka s výrostky na nádraží), které jsou naštěstí odlehčovány takřka lyrickým snímáním města a krajiny a řadou černohumorných pasáží. "Chrustaljove, vůz!" tak vyznívá především jako tragikomická, groteskní, ale přesto silná výpověď o dané společnosti a době a nakonec působí (alespoň na mne) vcelku mnohem optimističtěji, než bezútěšný smutek režisérovy "Prověrky osudem". (29.04.2009)

Ta syrovost zimního Ruska léta páně 1951 a násada v zadnici hlavního protagonisty mě několikrát vyburcovalo ze spánku, ale jinak, co si takhle pamatuji, mělo to atmosféru, že by se dala krájet. Když jsem zjistil, že již jsem sám v kině a právě zrovna tomu doktorovi strkali násadu do zadku a že i naše otrlá biletářka odvracela zrak, věděl jsem, že mám co dočinění s nějakým pravým ruským neorealismem. Třikrát fuj a zlej pryč. (12.06.2012)

Ruská a sovětská historie patřily už od dob střední školy k mým koníčkům, takže o stalinistickém Sovětském svazu, případu židovských lékařů a Stalinově skonu jsem měl velmi slušné informace a měl jsem pocit, že film Alekseje Germana bude jen zajímavou konfrontací režisérových uměleckých představ o dané době s těmi mými. Popravdě řečeno, po prvním shlédnutí jsem měl pocit, že jsem brouk, který zabloudil v mraveništi, protože ani po hodině zoufalé snahy jsem se ve filmu a ve sledu obrazů a postav, které mi režisér předkládal, ani v nejmenším nevyznal. Nedokázal jsem film dokoukat a původně zde figuroval odpad. Po druhém shlédnutí jsem se už náležitě připravený a poučený, co mě asi očekává, dokázal propracovat až k závěrečným titulkům a můžu změnit hodnocení na férovější dvě hvězdičky. German nemyslel na diváka a podřídil filmovou strukturu svému uměleckému záměru, který bude ale pro většinu diváků, obávám se, nestravitelný. Jeho snímek je silný v detailech, v jednotlivých scénách, kde dokáže postřehnout a zachytit absurditu života v pozdně stalinistickém Rusku, selhává ale jako celistvý příběh, který by měl diváka zaujmout a poskytnout mu celkový obraz doby a země. Z tohohle pohledu je daleko lepší sáhnout po takových titulech, jako je Unaveni sluncem či Baltazarova hostina. Celkový dojem: 40 %. Je to typicky festivalový, resp. klubový, film bez šance uspět u širšího publika. Existuje nicméně divácká menšina, která přistupuje k filmovému dílu jako k rébusu, který je nutné vyluštit, a ta bude mít patrně z Germanova filmu upřímnou radost, protože pochopit chaos a vnést do něj řád je úkol na dlouhou dobu... (25.06.2006)