Maminka a děvka

Alexandre prokecal většinu té dlouhé stopáže, jeho "moudra" však nudná nebyla, poslouchat ho bylo zábavné, občas byl i hodně vtipný. O jeho povaze, názorech, hodnotách, pohledu na svět se divák z jeho monologů dozví dostatek, méně pad nahlédne do nitra obou žen. Veronika se nejvíc odkryje až v poslední půlhodině, Marie, která mi byla z té trojice nejsympatičtější, toho o sobě moc nesdělila a její postava a dřívější život zůstávají tak trochu obestřeny tajemstvím. (01.12.2019)

Čistě neherecké výkony, nudná kamera, amatérské chyby (stíny mikrofonu v záběru, znečištěný objektiv...) a hlavně nekonečný vodopád pseudointelektuálních žvástů, které měl v hlavě snad každý adolescent, ale styděl by se je převést na plátno. Délku bych neřešil, pokud by film měl co nabídnout. La Maman et la putain pro mě zůstane jedním z těch nepochopitelných filmových momentů, kdy absolutně netuším, jak se mohl dočkat takové slávy a opěvování kritikou. (14.02.2021)

Léaudovy šplechty se mi líbily, alespoň povětšině, každopádně dalekovo víc než "hlášky" z českch komunistických veseloher. Ostatně mám k němu i "soudružský vztah", natáčel jsem si ho, když u Seiny cvičil jeden ze svých, už bych řekl, typických, výstupů. "Máma a děvka" to ano, i když dost podmíněně; ale co ostatní? Gilberta přece nebyla jen vzduch. Nejobtížnější určení ale představuje sám Alexandre. Čím byl on mezi mámou a děvkou? Synem, milencem nebo jen mužem a nebo jen hercem? Přesto bych místo Léaudovy "talking head" viděl občas rád i třeba interiéry Café Les Deux Magots nebo Café de Flore. To by mi rozehřálo srdce podobně jako sám Léaud. Ostatně, pokud jezdíte pořád jen vpravo, není se třeba starat o levý blinkr. Co je napravo? Písničky, které má Alexandre rád nade vše. Příkladem budiž kouzelný "clip" s Fréhel zpívající "La chanson des fortifs'". A navíc, jak říká asLoeReed *****: "Na Jean-Pierra Léauda bych se vydržel dívat i 500 minut." (To je ovšem třeba brát trochu s despektem, a na Veroniku se to nevztahuje vůbec.) (04.03.2020)

Ty jo. Ve filmu se převážně jen mluví, ale přitom o něm nemůžete říci, že je dialogový. Myslím, že funguje na principu toho, že postavy své pocity vyjadřují slovy, možná více než obvykle, než by normálně mluvili(skoro neviditelná stylizace). Tím si pomalu podmaňují diváka. A když je pak nějaký pocit zahraný(možná tak 3-4 ve filmu), tak na diváka dopadne velmi silně, prožije si ho navýsost hluboko. Skvělé. Nemám pocit, že by film byl kritikou nebo obhajobou volné lásky. Naopak, ta je pro film východiskem. Skrze tuto základní situaci, se Jean Eustache dotýká jiných témat, filozofuje nad nimi, přemýšlí, nevnucuje je. Jsou to ty paralelní témata. A samozřejmě je u Eustache důležitá postava, divák má možnost ji pochopit. A život sám. Ve filmu je málo prostředí, pár rekvizit, ale když už se s nimi pracuje, tak se váží k náladě, k situaci, k pocitu, který mají vytvořit. Jean Eustache chápal člověka jako individualitu, ať už přijatelnou pro diváka(současného i tehdejšího) nebo ne. A měl lidi, jako takové, hrozně rád. Pro ukázku, jedna z velmi silných scén filmu: http://www.youtube.com/watch?v=TdKt7cBNbXc (02.08.2011)

Dlouhý film, kde se hodně mluví, samozřejmě oduševněle a všechno to má smysl. Jenže já jsem se stejně nebavil a přišlo mi to prostě jen moc dlouhé. To i "Titanic" bych si dal raději znovu než tohle, a to jsem "Titanic" nikdy nemusel. To bude holt tím, jak jsem ovlivněný americkým stylem natáčení a přístupem k filmu. (01.09.2015)