Ztracený obzor

Frank Capra je neuvěřitelný snílek, o čemž jsem se přesvědčila právě u filmu Ztracený obzor. Mám moc ráda jeho rodinné komedie, které jsou tím pravým lékem na smutnou náladu, ale dělala jsem si iluze, že dobrodružnější žánr posune Capru někam jinam. V Caprových komediích je naivita na správném místě a dobře se na ni dívá, ovšem Ztracený horizont je jakási nesplněná touha malého dítěte žít někde jinde, než právě v tomto století a s těmito lidmi. Capra si vysnil svět uprostřed světa, kde je všechno dokonalé, všichni se mají rádi a každý tam chce zůstat. Velkým alibi je pro Capru fakt, že svůj film natáčel uprostřed druhé světové války a možná právě Caprův svět chtěli lidé vidět. U původní 132 minutové verze se zachoval pouze zvuk, a tak některé obrazy zůstaly statické. (24.03.2006)

Věčné hledání ráje. A pak znovu hledání toho samého, když ráj opustíte. No jo, lidé neradi žijí v izolaci, ať jsou sebekrásnější. Já vím, já vím. Všichni tam chtěli zůstat, a to mi přišlo trošku znepokojivé. Jinak nádherná klasika. Mimochodem o nějakých 70 let později se Shangri Lah znovu vyskytuje v paskvilu Mumie: Hrob dračího císaře, ač v úplně jiné podobě. (29.04.2009)

Inu jo, každý má jiné požadavky na ráj. Co je pro jednoho rájem, může být pro druhého peklem. Taková intelektuálnější varianta příběhů typu "Lost Kingdom" . Jen namísto Oparu či země vládkyně Ayeshi je zde vzorový parabudhistický klášter a namísto hory pokladů zlata a klenotů a plnokrevné domorodé princezny nádavkem se zde dočkáme hory duchovních pokladů a intelektuálně založené zbloudilé čínské princezny. V první části je to pěkný dobrodružný příběh jak z Indiany Jonese (úprk před vraždící soldateskou, únos letadla, ztroskotání v pustinách Himaláje),který se následně láme do psychologického dramatu, ale na přitažlivosti tím tento film vůbec netratí. Pro mne osobně je okouzlující ta výtvarná stránka, práce se světlem, malebná tlupa horských nomádů zajišťující dočerpání paliva, ten nádherný a futuristicky pojatý klášter. A úžasný závěr, ten výraz, který se objeví na tváři zuboženého Conwaye, když uzří mezi sněžnou bouří hnanými vířícími vločkami záblesk svého ztraceného ráje. (31.10.2010)

Půvabné. Frank Capra dokáže svůj křesťanský sentiment protlačit i za hradbu Himaláje. Shangri-La sloužlo jako předobraz mýtické tibetské království Shambhala, nicméně se připravte na lámasérii ve futuristickém stylu, kde na Tibeťany narazíte maximálně jako na otvírače dveří. Jinak je to ovšem poměrně výpravná podívaná, která velkolepé kulisy střídá s prostřihy skutečných horských dokumentů a dobrodružství s trochou té mravně naučné mystiky. (20.01.2008)

Nejdříve jsem četl knížku Jamese Hiltona, vzápětí se podíval na krásně zrestaurovaný film. Nepřestává mě udivovat schopnost těch nejlepších hollywoodských filmařů jako byl právě Frank Capra vzít knižní námět a přetvořit ho tak, aby perfektně fungoval i v jiném médiu, tedy filmu. Kniha byla napsaná ve třicátých letech a slouží jako varování před válkou. Ve filmu jsem ale mnohem víc než v knize vnímal obyvatele Shangri-La jako určité eskapisty, kteří si žijí své skvělé životy uchráněny před hrozbami "civilizovaného" světa, ale zároveň dělají pramálo (nic?), aby nějaké dobro i aktivně šířili. A kromě toho jsou to takoví kolonialisté - běloši, kteří dají domorodým obyvatelům potrubí a kulturu... Dneska se tomu člověk musí smát, ale tenkrát na tom určitě nikdo neviděl nic špatného, to je mi jasné. (13.04.2021)