Mocky sans Mocky

Jde o střihový experiment ve stylu Final Cutu, akorát tohle je sestříhané výhradně z filmů Jeana-Pierra Mockyho. Režisér a střihač Bernard Sasia touto formou vypráví fiktivní příběh strýčka, který byl vášnivým milovníkem žen a politickým aktivistou a skončil tragicky. Děj je vyprávěn od prvního setkání kluka se strýčkem až po fantaskní dění v posmrtním životě, přičemž strýčka zde v použitých scénách představuje JP. Mocky, zatímco vyprávějící synovec účinkuje a promlouvá (stejně jako různé epizodní postavy) pomocí jiných herců a postav z Mockyho filmů. Nápadem a částečně i provedením je to zajímavé, jen se nevyhnu srovnání s maďarským Final Cutem, který je podobným experimentem, často mě fascinoval a zatímco Pálfi si v něm vystačil s vyprávěním použitými filmovými ukázkami s původními dialogy a přesto to fungovalo, Sasia si tady až příliš vypomáhá voice-overem. Měl jsem pocit, že šlo to s materiálem v jednotlivých střihových pasážích propracovat víc a také mě zamrzelo, že se tu např. neobjevila ani jedna scéna ze Zázrakem uzdraveného nebo Domu na prodej. Rušily mě i pasáže, kdy Sasia doslova ukazuje svůj počítač se střižnou, vkládá kurzor myšky do puštěného obrazu, občas nám ukazuje i proces výroby (po Švankmajerově Hmyzu tedy další film s „making of“ scénami zakomponovanými nesmyslně uprostřed filmu... asi nějaký nový experimentální trend?) a celé vyprávění tak jen rozmělňuje. Určitě se tvůrci snažili a vytvořili obstojný výsledek, ale pasáží, které by mě doslova posadily na zadek, tady oproti Final Cutu moc nebylo a vidím to jen jako lepší průměr na jedno zhlédnutí. Tak alespoň mě to potěšilo dalším potvrzením si toho, že Mockyho odkaz ve Francii pořád plně žije, když už ho z běžných diváků mimo Francii skoro nikdo nezná... a možná mě to i více nalákalo na Mockyho tvorbu po roce 2000, v níž mám ještě pořád značné resty. [60%] (21.12.2022)