Její oči

„Já se změním, přísahám. Udělám vše, co budeš chtít!“ - „To říkáš vždycky.“ - „Tentokrát tě fakt překvapím.“ Opravdu? Dokáže násilnický manžel překvapit? Nebo jsou to zase jen plané sliby a vše by se navrátilo opět do starých kolejí…Antonito sice dochází do podpůrné skupiny pro násilníky na ženách, ale divák už od začátku podvědomě cítí, že u tohohle majetnického, žárlivého, podezřívavého a cholerického muže, kterého vytočit je jedna z nejsnazších věcí na světě, moc velká šance na změnu opravdu není. Ať už tomu chce Pilar věřit sebevíc. Vývoj děje je pak sice poměrně předvídatelný a neoriginální, naštěstí pro film ho však táhnou vpřed výborná Marull a ještě o něco dominantnější Tosar (s každým dalším zhlédnutým snímkem jsem tímhle hercem víc fascinován, to charisma, kterým disponuje, je schopný zužitkovat na maximum v libovolné roli). V podobu konce se mi skoro snad ani nechtělo věřit (nemluvě o žádné reakci?), ačkoliv otázkou je, jak „definitivní“ skutečně byl (to už si musí divák rozhodnout sám). Vidím to na slabší 4*. (24.04.2022)

Manžel cholerický prodavač ledniček, manželka zaměstnankyně muzea, které by se líbilo povídat o obrazech. Velmi věrně podaná Marriage story, která nesází na krátkodobý dojem diváka, ale na skutečné silné vyznění. Ukazuje nevyrovnaný vztah v jeho světlých i tmavých barvách a přestože jasně dává vinu manželu Antoniovi, tak cesta k této pravdě rozhodně není jednoduché a samotný cholerik je velkou část snímku s hrdinou, který se s problémem snaží bojovat, protože ve skrytu duše přece svoji Pilar miluje. Te doy mis ojos se potýká s nepochopením na obou stranách, se slepou žárlivostí, s tvrdým domácím násilím, ale nebojí se zabřednout i do humorné sféry, k níž patří občasné seance klubu anonymních násilníků, u nichž se Antonio snaží vyléčit ze svého problému. Velmi zajímavá (a zábavná) jsou i sezení u psychologa. Snímku velmi pomáhá, že i přes všechen ten důraz na naději a snahu o nápravu nakonec končí v naturalistickém tónu, kdy po jistém velmi ponižujícím aktu ztrácí Pilar naprostou důvěru i lásku v Antonia a přes jeho nechápavý výraz se s kámoškami z muzea vystěhuje. Zprvu mi to přišlo jako jednoduchá vztahovka, ale postupně mi Te doy mis ojos ukázal, že má navíc. (12.03.2021)

Stále si opakuju,to nepochopim,tomu nerozumím,kam až může dojít závislost na člověku,kterého jsi kdysi milovala,co všechno se dá vydržet....?Kolik je asi takových žen jako Pilar,opakovaně odcházejících od tyrana a vracejících se po příslibu,že to bylo naposled ,co jí ublížil...Pokud je duše zasáhnutá už v dětském věku,nese si své břímě s sebou celý život,to je jen malé vysvětlení pro mě! (14.11.2008)

Chápem, že niekedy nám láska zabráni vidieť svet a toho druhého reálnymi očami, no v prípade Pilar toho už bolo dosť aj na otvorenie vrát do stodoly. Keď už raz dá muž žene facku, tak dá aj druhú, tretiu.... tomu sa žena nevyhne a je smiešne si myslieť, že tento problém vyriešia skupinové sedenia. Pred takým človekom nezostáva nič iné, len zabuchnúť dvere a kľúč hodiť do kanála. Silné a zároveň smutné, bolo mi ľúto hlavne toho malého, tie pocity nie je nič príjemného a človek si ich so sebou nesie až do smrti. Slušný nadpriemer. 80/100 (10.06.2019)

Pochmurná sonda do světa domácího násilí se zabývá osobou oběti i agresora.Týraná žena najde odvahu k útěku ze života s mužem, který jí léta ponižoval a bil, ale to nejtěžší ji ještě čeká, musí si nejprve začít vážit sama sebe, osvobodit se i vnitřně a v tom jí dosud brání zbytky citů, které k manželovi chová. Muž prožívá neradostné chvíle samoty a stesku, které ho přivedou k terapii u psychologa a prostřednictvím proseb, slibů a dárků přiměje ženu k návratu. Na šťastnou domácnost je však už příliš pozdě a výbušnou povahu se záchvaty vzteku nezmění pár sezení. Z celého snímku je cítit číhavé napětí, odcizení, nejistota a strach, kromě režie určitě i zásluhou výborných herců v hlavních rolích. (15.02.2009)