Lady Snowblood

Filmy, v ktorých sú akčnými hrdinami ženy, sú vždy divné a sú vždy o tom istom. A tento nie je výnimkou. Príbeh je krkolomný, nelogický a ani nevtiahne diváka. Súboje sú slabšie až hrozné, stiekajúca krv zo všetkých možných častí tela je na smiech. O niekolkometrovom skákaní z miesta ani nehovorím...pripomínalo to skôr trápne čínske wuxia. Aspon že hudba je v poriadku. Hodnotenie: 50% (01.07.2013)

Poté, co Parkova Lady Vengeance zanechala za sebou v pomyslné kaluži krve bezvládné tělo Tarantinovy Černé mamby, postavila se ji do cesty Fujitova chladná Lady Snowblood. Dvacetiletá dívka byla hnána nenávistí vůči vrahům svých rodičů, zrozena jen pro pomstu, krásná a na první pohled nevinná, bez citu, jen s touhou zabít..."Mrtvým ránem padá truchlivý sníh. Vytí toulavých psů v mých šlépějích protíná vzduch. Kráčím s váhou celé galaxie na svých bedrech. Nesu s sebou jen deštník, který mě udržuje v temnotě. Jsem žena kráčející na pokraji života a smrti, která dávno vyplakala všechny své slzy. Veškeré slitování, slzy a sny, zasněžené noci či zítřek pro mě nic neznamenají. Své tělo jsem ponořila do řeky pomsty a svou ženskost jsem odhodila před mnohými měsíci." Film na pokraji braku, ale pro takovéto postavy (ženy) mám prostě slabost. A závěr? Lady Vengeance opět zvítězila, ale jen o nepatrnou kapku krve. (17.02.2007)

Velmi sugestivní komiksová adaptace příběhu pomsty a jednoho promarněného života. Padouši po letech už nejsou to co bývali a Yuki svou pomstou ubližuje spoustě nevinným lidem. Shurayukihime je epický příběh s tragickým koncem, ze kterého si Tarantino vypůjčil mnohé, ale bez hlavní myšlenky předlohy příběh Kill Billa trpí. (21.01.2008)

Lady Snowblood je jistě pro dnešního (a ještě ke všemu evropského) diváka naprosto bizarní, ale možná právě proto poměrně osvěžující podívaná. Všechno je tu divné. Od zvláštního "rybo-okého" objektivu, jímž je film z většiny nasnímán, přes neustálé zoomování a podivně nesourodou střihovou skladbu, až po totálně komixový příběh s veškerou jeho nepravděpodobnou logikou, v němž krev kečupové barvy teče veleproudem (a člověk si tak nějak nemůže nevzpomenout na Čtyři vraždy stačí, drahoušku). Tarantinův "remake" však považuju za značně vyzrálejší a propracovanější dílko. Jeho sebeironie mi v Lady chyběla nejvíc. (12.02.2007)

Japonské filmy mám rád, pokud pojednávají o osamělém mstiteli (v tomto případě mstitelce), mám je ještě raději. Kromě příběhu, osobité stylizace soubojů a nevtíravé hudby mne zaujala především bravurní kamera (snímání exteriérů stojí za samostatnou zmínku) a práce s barvami, které jsou chvílemi tak výrazné, až oči přecházejí. Jen si dovolím poznamenat, že tolik světlečervené a nepřirozeně působící "krve" jsem naposledy viděl v Argentově "Suspirii" :-). (23.09.2007)