Ako zabiť vtáčika

Maloměsto. Amerika třicátých let, povrchnost, nesnášenlivost, arogance, pokrytectví. Řvou z každého špinavého koutu tohoto drásavě odporného místa. Z této odporné společnosti. Bezmoc člověka, který se rozhodne jít proti proudu, boj s větrnými mlýny. Hnusný flegmatismus a zavírání očí okolí, jednoduchá ovlivnitelnost lidského stáda. Lehkost bytí v síle davu. Pravdivý a silný otisk nejstinnějších stránek lidí ve výborné adaptaci románu Harper Lee, s otázkou, jestli se od té doby ve společnosti až tolik změnilo. (03.01.2015)

Herec Gregory Peck má za sebou spousty výrazných rolí, především slavné Prázdniny v Římě či kultovní Přichází Satan! patří mezi jeho nejslavnější filmy. Tou pravou životní rolí je pro Pecka nejspíš role ve snímku Jako zabít ptáčka, především i proto, že pouze zde Peck za svůj výkon dokázal získat Oscara (i přes to, že za život stihl obdržet celkem další 4 nominace). Snímek Roberta Mulligana z roku 1962 adaptoval předlohu Harpera Lee a dokázal dokonale zmapovat americkou společnost v období 30. let a to i přes to, že je perspektiva příběhu v podstatě vyprávěna z pohledu malého dítěte.Jako zabít ptáčka je rozhodně zásadním soudním dramatem. Od 30. let sice utekla dlouhá doba, v jistém ohledu lze ovšem nacházet spojitosti mezi tehdejší americkou společností a současnou americkou společností. Jde sice o komorní malou záležitost, svým obsahem se ovšem z Jako zabít ptáčka stává film velký. Dnes se na film sice aplikuje kritika spočívající v neslavném klišé ´´ hodný bílý muž zachraňuje bezmocného černocha ´´, Peck ovšem do role Atticuse Finche dal skutečně naprosto všechno, je ve své roli skvělý a dokazuje, že si Oscara po všech těch skvělých výkonech skutečně zasloužil.Komplexní téma snadno mohlo být zpracováno naivně, ve finále jde ovšem o svým komentářem funkční záležitost, která s tématy předsudku a rasismu pracuje skvěle a především lépe, než většina filmů, které s podobnými tématy pracují dnes.Souboje o rovnoprávnost a neposuzování dle barvy kůže v podstatě probíhají až dodnes, i proto dokáže být Jako zabít ptáčka aktuální i po 60 letech. Vyprávěno sice dětskýma očima, ovšem naprosto uvědomělými a bez příkras. Skutečně dokáže naprosto prodat své téma, tak trochu vyjádřit kritiku k tehdejší (a svým způsobem i k dnešní) společnosti a skutečně netradiční pojetí soudního dramatu i přes to, že samotný soudní spor vlastně v celkovém součtu zas tak velkou roli nehraje a hlavní spor se odehrává zcela někde jinde, vlastně všude. Peckův právník poté sice obhajuje někoho, jehož zastoupení mu může přivodit nemalé problémy, hlavní je ovšem zůstat ideálním vzorem pro své děti.Velké věci dělá i soundtrack Elmera Bernsteina, kdy jeho hudba klasicky dokáže v člověku něco probudit a rezonovat. Jako zabít ptáčka se časem dočkalo i převedení do barevné verze, původní černobílá verze ovšem přeci jen též dělá svoje a pouhá kombinace různých odstínů daných barev dokáže plně korespondovat s tématem filmu. A pochválit se především skutečně musí scénář Hortona Footea, který za scénář k tomuto filmu právem získal Oscara. Snaha o vykreslení filmu skrze dětskou perspektivu mu totiž vyšla na výbornou.Jako zabít ptáčka je dodnes obsahově silné dílo, které i po šesti dekádách dokáže skutečně něco dát. Netradičně pojaté soudní drama a v podstatě i netradičně pojaté dětské dobrodružství, které toho o rasismu a boji proti předsudkům dokáže říct mnoho. To, že je komentář Jako zabít ptáčka očividně nesmrtelný jen dokazuje jeho neskutečnou sílu..... (06.12.2021)

"Chceš-li pochopit druhého člověka, projdi se v jeho kůži..." Citát z filmu coby promluv otce Atticuse Fincha (G. Peck) k dceři, snažící se přijít na kloub onomu podivnému světu dospělých, by mohl být mottem k pochopení celé této skvěle zpracované filmové adaptace novely "To Kill a Mockingbird" Nelle Harper Leeové (za kterou dostala Pulitzerovu cenu za rok 1961), ve které vzpomíná na příběhy svého dětství, kdy žila jako dcera >advokáta chudých< na malém městě v Alabamě. V období tvrdých třicátých let, v prostředí chudoby, nevzdělanosti, předsudků a rasizmu, neřestí ducha, podpořených navíc hospodářskou krizí, která tvrdě postihla právě zemědělské oblasti >starého< Jihu. Dětský pohled na svět dospělých a zejména na práci otce dostává nový rozměr ve chvíli, kdy otec se ujímá obhajoby "negra", nespravedlivě obviněného z napadení a znásilnění bílé dívky, typické představitelky jižanské spodiny, která svůj pocit viny ze svádění černého muže řeší právě jeho obviněním. Přestože advokát soudní při (v porotě sedí samozřejmě oněch 12 >rozhněvaných< BÍLÝCH mužů) prohraje, v očích svých dětí (a nakonec i celé černé komunity, která zde je prezentovaná tak trošku tendenčně také téměř jako děti) potvrzuje svou roli vzoru lidství, moudrosti a cti. Film, natočený téměř v duchu ateliérových filmů čtyřicátých let, vyniká již od výtvarně velmi působivých úvodních titulků zvláštní estetikou tajemna, podpořenou černobílým obrazem a výbornými, velmi uměřenými hereckými (obzvláště v dětských rolích) výkony. Jeho příběh a nazírání na problém rasizmu je dosti ovlivněn dobou vzniku, kdy v USA začínaly vrcholit snahy o skutečnou rasovou i občanskou rovnoprávnost, zejména je však nádherným a (chvílemi i drsně) poetickým pohledem na život v komunitě, na dětský svět ve vztahu k realitě a v neposlední řadě i o lidských vztazích vůbec, o rodině, důvěře, přátelství - a nakonec i o jakési Boží vůli, která ve svých mlýnech rozdrtí nespravedlivého a spravedlivým dá rozřešení... (31.01.2007)

Dvě hodiny utekly jako voda, jelikož v dramatu Roberta Mulligana se neustále něco děje. V úvodu se divák seznamuje se všemi hlavními hrdiny příběhu, prostředím, ale i dobou, v němž se budou následující minuty odehrávat. Děti advokáta Finche si hrají a občas jejich hra přeroste v pořádný horor, který jim pěkně nažene strach. To je zde podpořeno vynikající hudbou, ale i zpracováním scén. Jakmile se rozjede proces Toma Robinsona, dostane se snímek do pozice soudního dramatu a dostává na svoji hloubce a hodnotě. Projev Finche je velmi silný a obsahuje nejednu skvělou ideu, kterou se tehdejší americká společnost neřídila. Závěr snímku je taktéž výborný a já po chvilce rozmyšlení dávám plný počet hvězd. (12.02.2012)

Jak už tu předesílá Cival, nečekejte schéma klasického soudního dramatu, tomu je zde věnována ani ne polovina filmu. Sám jsem léta jsem žil v omylu, že jde o klasický "souďák. Ale jedná se o vzpomínky ženy na formující okamžiky jejího mládí a drtivá většina filmu je vyprávěna z dětského pohledu. Proto je i několik scén stylizováno až do hororového nádechu. (18.03.2006)