Skupinový portrét s dámou

Jugoslávský režisér Aleksandar Petrovič úspěšně převedl na plátno stejnojmennou knihu od Heinricha Bölla. Jedná se snad o první film, kdy válku vnímáme očima obyčejných Němců, kteří přes všechny válečné útrapy chtěli žít obyčejný život a zamilovat se třeba do cizince. Třeba do ruského zajatce ve vazárně smutečních věnců. ... Romy Schneider si s chutí zahrála roli Leni, a to už jen pro to, že jako Němka vždy cítila potřebu vystupovat v protiválečných filmech a tím aspon trochu smýt vinu Němců za druhou světovou válku. ... vytknul bych snad jedinou věc. Velkou část filmu Romy Schneider představuje dívku něco málo starší dvaceti let. V roce natáčení jí však bylo už 37. Dvacetiletou sice hrála uvěřitelně, nicméně tvář 37 leté ženy skrýt nemohla ani za ten nejlepší makeup. (05.02.2010)

K pochopení je zřejmě třeba znát román, což není můj případ. Svoji nespokojenost si vysvětluji tak, že rozsah literární předlohy je patrně natolik veliký, že se prostě do hodiny a půl filmu směstnat nedal. Děj se odehrává v útržcích odlehlých časově i obsahově a pro neznalého diváka působí hlavně jako nepřehledný zmatek. Sdělení, které se autoři snažili zprostředkovat, je určitě hluboké, Romy Schneider je skvělá, ale pochutnání to nebylo. (13.07.2011)

Jak je u Petrovičových filmů zvykem, i Skupinový portrét s dámou je nejpůsobivější v momentech, kdy hraje hudba - na její výběr a spojení s obrazem má tento rejža opravdu skvělý cit. Samotný příběh je ale podáván poněkud zvláštním způsobem. Důraz není kladen na nějaké podrobné vykreslování situace, ale spíše na podávání jednotlivých scén jako jakýchsi vybraných atmosférických okamžiků, které jsou součástí širšího období a kontextu - na to se už ale Petrovič nezaměřuje. Tento styl podávání informací může mít vzhledem k divákovi pozitivní i negativní účinky, u mě to zůstalo tak nějak na půli cesty. Na filmu je mimo jiné zajímavá i kombinace jugoslávských a německých "fassbinderovských" herců, vidět v jednom filmu Raaba a Zeplichala společně s Batou Živojinovičem nebo Milenou Dravič je opravdu nezvyklý zážitek. (15.01.2014)

Jo, tak tohle bylo silný kafe. Nějak jsem na to nebyla připravená. Zdání klame. V tomto případě klame ten mírumilovný název. Mírumilovného na filmu není ale zhola nic. "Užij si válku, mír bude ještě horší." Postavení "obyčejných" Němců, tedy řekněme normálních lidí z druhé strany už znám z literatury, knih, filmové zpracovnání není o mnoho méně poutavé, smutné, drsné a lidsky kruté. Válku vymýšlí pár chorých mozků tam "nahoře", ale kdo nejvíce trpí a kdo na ni nejvíce doplácí jsou tisíce a tisíce lidí tady "dole". Život je zkrátka pěkná mrcha. Galabru je zde překvapivě sakra dobrý a věrohodný a patří mu můj obdiv. Frau Schneider se snad ani nemůže stát, že by ho neměla, ačkoli se před natáčením ptala, "jestli je skutečně tak dobrá pro tak vážný film zachycující poválečné Německo". Trochu mi vadila Borisova až moc dokonalá němčina, přece jen na ruského zajatce... Možná mi ale šlo jen ucho šejdrem. Zvláštní snímek, který rozhodně stojí za to, i když ho tenkrát tisk nemilosrdně odepsal. Jediná, kdo vyvázl bez poskvrnky, byla Romy Schneider a byla jí udělena Zlatá medaile Německého filmu. (13.09.2011)

Úhledný film, z nějž mi dojem kazil Galabru. Zde, v roli slizkého zahradníka, zcela neuspěl, zahradník se zkrátka nemůže pitvořit stejně jako četník. A celkový dojem nedokázala napravit ani přítomnost Romy Schneider. Příběh se stával chvílemi plytký, takže nebýt Rominy, celkový zážitek by byl prachmizerný, ale ta ženský sakra uměla, škoda jí. (18.09.2011)