Povídka malostranská

Zcela geniální Krejčíkovo zpracování povídky Figurky. Jedna scéna za všechny: "Pan nadporučík Rubacký žádá satisfakci" Menzel to uhrál skvěle. "Za všechno může Bismarck" , žvaní pan domácí Kemr. Opilec Somr v roli malíře. Prostě úžasné dílo, proti kterému mohou jít americké trháky akorát tak do prdele! (01.11.2021)

"Tiší sousedé, idylická zákoutí, odlehlé uličky, kvetoucí zahrady. To je krása...." Všechny ty romantické představy mladého advokátního koncipienta (typická role pro Jiřího Menzela) vezmou rychlé za své. V domě, kde našel svůj nový podnájem, se totiž setkává s celou řadou roztodivných figurek. Z doktora práv se tak pomalu stává "doktorem lidských duší", jenž na vlastní kůži pocítí, že "každý z nás je trochu blázen, někdo víc, někdo míň ale každý člověk je trochu blázen". I o samotném panu režisérovi Krejčíkovi kolují doslova zkazky o tom, jaký to byl pěkný svéráz. Ale co naplat, filmy uměl točit moc krásně. (23.06.2022)

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) (07.01.2018)

Jiří Krejčík nám přinesl velmi krásný pohled do Malostranských domů, na lidičky zde žijící, ztvárněný s velkou laskavostí, nadhledem, humorem, ale i s vážnou tváří. Před našima očima se skládá pitoreskní obraz, velmi věrný své předloze. Některé scény, jako je souboj "gentlenamů" jsou naprosto dokonalé. Bezvadné je také herecké obsazení. Jen mi maličko chyběla u tohoto příběhu poněkud silnější pointa. (27.06.2012)

Opravdu výborná adaptace závěrečné Nerudovy povídky Figurky z cyklu Povídky malostranské z doby, kdy ještě televizní film mohl znamenat výraznou uměleckou kvalitu, což režisér Jiří Krejčík naplnil bezezbytku. Elitní herecké obsazení, vynikající herecké výkony, typická práce s mimikou herců a detailními záběry výrazů tváří (často až expresionistických, povětšinou ale grimas vyznívajících směšně - znamenitá poetická kamera Jaromíra Šofra), nádherný jazyk Nerudovy předlohy, originální tvůrčí momenty (snové halucinace asociované rybičkami v akváriu s tvářemi herců osvícenými ostrým světlem zdola), vynikající hudební stránka (jak by také ne, když ji má na svědomí Zdeněk Liška), výtvarná stylizace Ester Krumbachové, akcentování humorného rozměru Nerudovy povídky, tragické motivy jsou upozaděny, postižení idylického ducha literární předlohy, to všechno dohromady tvoří znamenitý televizní film ... (27.06.2012)