L'Homme blessé
The Wounded Man
Réžia:
Patrice ChéreauHudba:
Fiorenzo CarpiHrajú:
Jean-Hugues Anglade, Vittorio Mezzogiorno, Roland Bertin, Lisa Kreuzer, Claude Berri, Armin Mueller-Stahl, Denis Lavant, Annick Alane, Marie Verdi (viac)Obsahy(1)
Na nejsmutnějším ze všech míst – pánských záchodcích pařížského nádraží – nechává Patrice Chéreau prožít svého hrdinu objevení vlastní homosexuality. Plachý osmnáctiletý Henri, poslušně doprovázející spolu s rodiči sestru k vlaku, sem zabloudil čirou náhodou a více než akt násilí, jehož tu byl svědkem, ho zasáhl nečekaný polibek násilníka. Tehdy začala jeho temná odysea, protože nedokázal odolat a vrátil se – do polosvěta homosexuálních prostitutů, lačně obcházejících starších pánů i ztracených duší, marně hledajících vyhaslou lásku. Především ale k Jeanovi (Vittorio Mezzogiorno), věčně unikající bludičce, stejně odpuzující bezohlednou brutalitou a lhostejností jako fascinující náhlou něhou. Cesta, po níž se Henri dostává k vytouženému naplnění své vášně, je ale zároveň cestou nenávisti k sobě samému a nevyhnutelně končí tragicky... Sugestivní síla Chéreauova filmu je dílem jak minimalisticky střídmého scénáře (oceněného Césarem), tak lakonicky přesné realizace, umístěné převážně do chladných kulis noční Paříže. V neposlední řadě však vděčí film za svůj emocionální účinek autentickému (a velmi odvážnému) hereckému výkonu, jaký předvedl tehdy začínající Jean-Hugues Anglade v hlavní roli. [44. MFFKV 2009] (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (14)
Tento film je z dalších zásadních filmů, které jsem shlédl. Bylo mi snad 17-18 kdy jsem tento film viděl na ARD. Asi bych lhal, kdybych nepřiznal, že se mnou tento film zamával asi jako CS film "Mandragora". Za mě plné hodnocení, protože mám rád těžké filmy, které v člověku zanechají ještě dlouho pocit, že si to musíš rozebrat s přáteli u vínka. Jean-Hugues Anglade je zde ještě ucho, ale věříte mu každý pohyb a každé slovo a Vittorio Mezzogiorno mu velice dobře sekunduje. ()
Zřejmě příliš spletité, roztroušené a těžko pochopitelné. Ale také dost opravdové, drsné a naléhavé. Přesně tak, jak si tohle téma "zaslouží". Pod povrchem spořádaného světa existuje svět, kde se przní bezbranné a tápající mladé duše. Zneužívání dětí a mládeže není dnes míň aktuální než dříve. Možná je akorát stejně tak neviditelné. ()
Nevím moc co tím chtěl režisér Chéreau říci, ale nějak jsem to nezvládal. Je pravdou, že jde o kontroverzní snímek, který má šokovat a tím polovinu diváků rozhořčit. Já jsem v této půli, nelíbilo se mi zpracování filmu, nelíbilo se mi pojetí příběhu ani charakter hlavního hrdiny. V kině jsem se ošíval po celou stopáž a chvílemi jsem i musel odtrhnout zrak. Jedna hvězda za odvahu a výkon herců. ()
Jeden ze tří filmů Patrice Chéraeu, které jsem viděl na 44. MFF v Karlových Varech. Z oněch tří filmů(ještě Intimita a Všichni kdo mě mají rádi pojedou vlakem) je v mých očích nejslabší. Poraněný člověk je film, jehož postavy na mě působily neskutečně nedůvěryhodně. Nechápal jsem, co dělají, proč to dělají, ale hlavně jsem jim to, co dělají, vůbec nežral. Veškeré jejich jednání mi přišlo naprosto prázdné. Chvílemi jsem měl pocit, že všechno, co se ve filmu odehrává, je jen jakousi výplní mezi naturalisticky natočenými homosexualními erotickými scénami, které mě rozhodně nijak neznechucovaly, avšak je samy o sobě nepovažuji za umění. Zkrátka a dobře zklamaní. Tento film je údajně velice často srovnáván s Intimitou, té ovšem nesahá ani po kotníky. 30% ()
No teda Chéreaue?! Souznění s tebou je asi běh na dlouhou trať. Moje víra, že Francie je nejúžasnější kout světa a že odevzdat se jí je nejprimitivnější akt na světě, byla rozmetaná na cucky. Přímo z Thermalu, přímo z fesťáku si mě chytnul za vlasy (půlku jich při cestě vyrval a poházel) a odtáhnul do země La Vie en Rose, která je mé představě na míle vzdálená. Čelit kruhu nadržených homosexuálů bylo jednoduchý, horší bylo postavit se světu nudy. Zavírající se víčka, pocit, že to nikdy neskončí a že na věky věků budu uvězněnej v představě, že MÁ Francie je zatraceně hnusný místo, bylo horší než čelit bandě festivalových diváků, kteří i přesto mají u mě respekt (musí mít ukrutnou výdrž!). A na jaký straně jsou nakloněný váhový misky určující kvalitativní odér? Wow..asi přesně uprostřed..fakt! Bylo to dost brutální objetí, ale jelikož atmosféra v sále udělala svý, nebudu za hajzla a dám průměr. P.S.- potřebuju se z toho vyléčit. Chce to víno a reportáž z Objektivu, která ukazovala Paříž z tý lepší stránky... Bonne nuit! ()
Reklama