Recenzie (5)
Pokud chcete o něco víc filmu rozumět, nemělo by vám být neznáme, že Guillaume Apollinaire napsal před sto lety hru Prsy Tiresiovy a měli byste alespoň tušit, že předlohou je antický mýtus různě podávaný a alespoň Ovidiovo podání v Proměnách byste neměli neznat. Protože pak byste možná nahlédli, že se nejedná jen o zhovadilost choré mysli Bertranda Bonella, ale nově převyprávěný a aktualizovaný mýtus. Agrese katolické církve vůči transgender lidem, jejich zranitelnost a odposvátnění moderní společností jsou novými výrazovými motivy tohoto novovyprávění starověkého mýtu. Od časů Hesiodových se nic nemění, muka se nemění, jen příjmení a jména ()
Psychopat unese brazilskou prostitutku – transsexuála, zavře ho do sklepa, svazuje ho a vypíchne mu oči nůžkama. Druhá polovina je naštěstí již umírněnější. Nechybí naturální záběry na slečnu mávající svým penisem ani sexuální hrátky trojky: muž, žena a transsexuál. Prostě evropské umění, jak dělané pro Cannes. ()
Taková magořina se hned tak nevidí. Režisér musel být totálně zfetovaný. Aspoň že kameraman byl kultivovaný. ()
Již jsem chtěl navazovat na Lacana, když říká, že falický signifikant je také symbolem touhy, a navíc vzhledem k zásadní nemožnosti dosáhnutí touhy se vlastně jedná o falus jakožto chybějící, což ovšem neznamená, že chybí úplně. Je možné (a nutné) ho proto znázornit, ale znázornit zahaleně, skrytě - v "Écrits" proto píše, že žena, jež by si pod šaty připevnila umělý penis, by u všech mužů vyvolala touhu. A co když si ta žena nic připevňovat nemusí? První polovina filmu přímo vybízí k psychoanalytickým domněnkám, avšak druhá polovina je od první zásadně odlišná a posunuje celý film do roviny aktualizovaného antického (viz mytický námět) podobenství. V jeho rámci se již pohybujeme namísto ve sférách přízemní lidské psychiky ve sférách "mezi nebem a zemí", čímž je do značné míry podvrácen smysl předchozí poloviny. Ale jen do značné míry, protože Bonello nakonec scénáristicky dokázal obě části propojit. Myšlenkově jistě podnětný film: kromě popisu vztahu člověka k tomu, co ho zároveň přitahuje i ohrožuje (existenčně i identitně, ať již v první či druhé půli, kde je mužská postava vždy vystavena nebezpečí ztráty života (1. muž), resp. živobytí (kněz, jemuž je orákulum konkurentem) i ztráty jistoty vlastního /asi konformně heterosexuálního atp./ já), film pokládá i pro bílého heterosexuálního Evropana zneklidňující tezi. Vždyť nositelem hlubšího vztahu se světem a ostatními lidmi je tu transsexuální prostitutka, navíc ilegální imigrant z rozvojové země! ()
Francouzské akademické espresso se zajímavou story a utahanými dialogy. Přes smutnost a krutost příběh jsou tvůrci typicky “artově” odtažitý v emocích, a dramatický charakter filmu vyjádřují symbolikou - Bachovu hudbou se záběry na tekoucí lávu. Festivalovka pro uzavřenou společnost. Za mě OK, ale Q&A s tvůrcema si nechám v klidu ujít. ()
Reklama