Príbeh z Bronxu

De Nirova prvotina předčila myslím očekávání všech fanoušků tvorby Martina Scorseseho. De Niro mistrovi jistě často hleděl pod prsty a tudíž se Příběh z Bronxu nese v již vyšlápnutých kolejích. Není to ale myšleno v negativním smyslu. Pan De Niro rozehrál vynikající partii, ve které se setkáváme se spoustou vyjímečných postaviček, nechybí oblíbená představovačka Kdo je Kdo. Hudba potěší, stejně jako rolička Joe Pesciho. Pro mě se Příběh z Bronxu řadí jen o něco málo níž než nepřekonatelní Mafiáni. Geniálního žolíka pro svět filmu představuje objevení Chazze Palminteriho. (12.10.2007)

Kdybych neznal jméno režiséra, tak bych zkusil tipnout Scorseseho v lehkém módu. Určitý vliv je tam cítit. Na nejlepší mistrovi filmy to sice nemá, ale De Niro ukázal, že umí i za kamerou. Jeho filmový syn mu je tak neskutečně podobný, až se nechce věřit, že nejsou příbuzní. Snad v žádném jiném snímku není k vidění tolik scén s couváním autem. (26.02.2020)

Má pravdu váš otec nebo člověk, který vám dluží svůj život? Pár let mapující příběh o životě jednoho chlapce a jeho rodiny v Bronxu. Výborný výkon všech herců a hlavně Roberta de Nira. Krásná dobová hudba dotváří skvělý hudební podklad filmu. Opravdu hezký film, který vás nakonec dostane a nechá ve vás něco ze sebe. Nebo také to pro vás bude jen příjemná podívaná, která po 2 hodinách skončí a vy si na ni už nevzpomenete. PS: na první režijní počin De Nira opravdu výkon hodný uznání. (05.08.2005)

„It was great to be Catholic and go to confession. You could start over every week.“ DeNiro poutavě režíruje i hraje v Palminteriho reminiscenci na mládí v Bronxu, kdy sloveso "postarat se" neznamenalo někomu navařit a vyprat a vy jste byli plastelínou, kterou chtě nechtě utvářelo prostředí svými dlouhými prsty k obrazu svému. Šáďa za tím tradičně čuje fašismus a různé další -ismy, ale já si myslím, že je to hlavně o lásce k otci, jakožto vzoru v dětství a opoře v dospívání, což je jedno z největších požehnání, jakého se vám může v mládí dostat.. Nemohu opomenout vypsat úsměvná jména členů Sonnyho party, jejichž jídelníček byl z 90 % tvořen omáčkou na špagety a pak si dali Pekelné anděly jako dezert. Takže: Tony Tupé, Eddie Troska, JoJo Velryba, Frankie Keks, Jimmy Šeptal, Johnny K.O. a Bobby Basa. Skoro jak Rafani z Duck Tales.. (16.03.2010)

„Špičkové audio doop wop, stylová hudba 60. a 70 let, příběh, který celý od začátku vypráví mladý Calogero alias C. Postavičky z baru Břečka, Bublanina a spol... především pasáž z WC, kdy hrají všichni kostky, to je klasika. Citlivě natočený snímek jako např. Goodfellas nebo Tenkrát v Americe. Konstelace všeho možného a nemožného, takové to příjemné mrazení v zádech, tak to je jen málokdy....“ (06.07.2004)