Čas opilých koní

Ťažké časy. Tak veľmi, že aj zvieratám dávajú piť alkohol, aby zvládli svoju prácu, studené nemilosrdné podmienky a boli povoľné. Čo potom ľudia? A čo deti? Celý čas som myslela na tie svoje. Malý chlapec sa stane živiteľom rodiny a dievča nahrádza matku svojmu staršiemu postihnutému bratovi a mladším súrodencom .. a tie deti to berú tak ako to prichádza, žiadne sťažovanie. Ťažké je sa na to len pozerať, a nie žiť. Pre mňa tiež lepšie ako Želvy nemohou létat. (Filmová výzva 2016 - emma53) (11.02.2016)

Čas opilých koní představuje typický festivalový snímek a přesně ten druh íránské produkce, ze kterého jsou filmoví kritici a okruh festivalového publika paf a hovoří o íránské kinematografii jenom v superlativech. Přitom tahle kategorie snímků tvoří jenom zlomek íránské produkce, která se orientuje na průměrná a vkusu nevzdělaného publika uzpůsobená melodramata. Je to v podstatě dokument o tvrdém životě horalů v pohraniční provincii vzdálené od prosperity ropných polí a kultury velkoměsta. Navíc, a to je pro úspěch na festivalech taky typické, líčí dětský svět a objevuje se tam motiv tělesného postižení, resp. zdravotního handicapu, jednoho z hrdinů příběhu. Pro režiséra je typické využívání neherců, někomu to může vyhovovat, já bohužel do této kategorie nepatřím. Jako obraz sociálních poměrů v dané oblasti je to pochopitelně silné, ale jako hraný film, kde bych ocenil i kvalitní scénář a herecké výkony, je to nedostačující. Takže nakonec se přikláním ke třem hvězdičkách a 60 % celkovéo dojmu. (06.09.2011)

Nejvíc mi bylo líto těch ubohých opilých mul. Film popisuje nesmírně těžký a krutý život na irácko-íránské hranici. Po shlédnutí se nedivím, že se sem z Blízkého Východu hrnou takové stovky tisíc migrantů. Cokoli je asi lepší, než život v tamní bídě. Ano, jenže co my s nimi tady, že ano. Abychom živili teroristy zvyklé na všechno, a vlastní vrahy. (16.03.2020)

Snímek původem kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho by svým námětem lehce mohl spadat mezi takzvané festivalové exploatace, které sociálně drásává témata vytěžují s cílem (finančně) uspět na prestižních západních přehlídkách. To se nakonec podařilo i Času opilých koní, v Cannes např. film získal Zlatou kameru. Trápení íránsko-kurdských dětí, které se v nehostinném pohraničním prostředí starají o svého těžce postiženého bratra, by mohlo být snadným východiskem pro citově manipulativní drama. Ghobadi si ale zvládá udržovat odstup, který se k dokumentaristickým konvencím blíží nejen vzdáleným rámováním a rezignací na klasické vyprávění, ale také autentickou prací s neherci. Právě v nezúčastněných momentech (úvod s vojenskou kontrolou, náročné putování horami) snímek exceluje, ale jakmile během klasicky odříkávaných-nacvičovaných dialogů přejde k polodetailům, svou realistickou auru trochu ztrácí. (20.01.2014)

Debut Bahmana Ghobadiho, který získal v Cannes prestižní ocenění Zlatá kamera, je pokračovatelem vysoce úspěšných íránských filmů s dětskými hrdiny. Režisér se nepokouší o citové vydírání diváka, přestože povaha příběhu k tomu přímo vybízí. Místo toho otevírá závažné otázky, týkající se téměř beznadějné situace mnoha íránských dětí, které musí nezřídkakdy vykonávat těžké práce, aby uživily své četné sourozence. Dětem totiž při pašování zboží zahyne otec a tak zůstanou odkázány samy na sebe, přičemž roli hlavy rodiny na sebe bere nejstarší bratr Ajúb. Situace je o to komplikovanější, že zdravotní stav jednoho z nich je den o dne horší. Ghobadi sází především na syrové dokumentární postupy a zcela se zbavuje jakékoliv stylizace (čímž se Čas opilých koní výrazně odlišuje například od filmů Majidiho nebo Makhmalbaffa). Velmi autenticky působí i herecké výkony dětských představitelů a film tak dokáže vyvolat emoční odezvu i bez násilného tlačení diváka do kýžených pozic. Několikaminutová závěrečná scéna pak dlouho stupňuje beznaděj, aby v posledním záběru vysvitl alespoň náznak světlejších zítřků. (30.12.2013)