Samuraj

Těžký nářez. Můj první Kitano a hned plná palba. Samuraj je zcela svébytným filmem, vymazleným spojením mistrů Kurosawy a Tarantina, k tomu těch nejlepších tradic rytmikálu a komedie až grotesky. Je vidět, že Kitano začínal jako komik, ale asi skončí jako muzikant :D. Napodruhé jsem docenil i řadu komických scén, pro Evropana trochu hůře uchopitelných. Závěr filmu je výtečnou tanečně hudební peckou. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=_3WNmW5X8dI (20.02.2011)

Můj první Kitano, prý dost netypický, se mi dost líbil. Samotná postava Zatoichiho byla velmi zajímavá, klidný vyrovnaný člověk, slepý a přesto soběstačný a nebezpečný. Hezké byly i vedlejší postavy, sourozenci, kteří chtějí pomstít svoji rodinu, bláznivý kluk od sousedů, ochránce, který se dá najmout, aby zachránil svou ženu...A ještě ke všemu taneční vložka (a tančila tam část herců včetně dětských představitelů) a humor v totální akční řežbě, tak to mě dostalo a bylo to moc příjemné překvapení, 4,5*. (01.09.2006)

" Chlapče, prines nám paličku toho maséra. Dostaneš za to zaplatené. " Tak toto bola hustá masáž, na ktorú by Tarantino čumel s otvorenou papuľou ! masáž [masáž ] masáž, maso, masaker alebo tiež masakrovať, rozmasakrovať ( Naučný slovník výkladový od sochokinga ) (14.10.2010)

93% - Zatoichi se mi, upřímně řečeno, na poprvé moc nelíbil. Nechápal jsem tak chladnou atmosféru, ve které značnou část dialogů odrecituje digitální krev. Tento film se mi ale po následujících několika shlédnutích dokonale vpil. Výborné zpracování legendy o Zatoichim, proložené několika vedlejšími dějovými liniemi. Na konci filmu si uvědomíme, že to, co jsme viděli, je pouze zlomek oné legendy, a celý film nás zaměstnával vlastně jen dalším náhodným a možná i nepodstatným Zatoichiho dobrodružstvím. Jak už je u autora zvykem, kamera, střih, zvuk, reminiscence postav jsou hlavní klady. Suzukiho hudba mi přijde samostatně nezajímavá, ale v kombinaci s pohybem, či tancem postav je dokonalá. Velmi působivá podívaná má pro mě jen jednu vadu na kráse, a sice právě tu digitální krev. Kitano však již v minulosti dokázal, že násilí umí zachytit zcela jinak, takže když si pestré souboje dám do jiného kontextu, vychází mi výborný film spíše oddechovévo charakteru s prvky parodie, jež se ovšem nesnaží vyvolat smích, ale jen ironický pobavený úsměv. (18.09.2005)

Krištáľovo čisté. Kitano si uctieva Kurosawu, kultúrne zvyklosti, rozmer spravodlivosti, vytvára priesečník prístupov starých s tými novými a pridáva sa tak k autorom, ktorým nezáleží len na spätnom oslavovaní vlastnej minulosti, ale aj na súčasnom zosílení už beztak silného fenoménu. Nemá však za potreby okolo toho robiť zbytočný humbuk, ťaží z rytmizujúcej zvukovej stopy (súvzťažnosť s oraním roľníkov), "vyblednutého" filtrovania (asociuje vtedajšie spol. pomery, tj. chudoba vs. krutovláda), neunáhleného tempa (odpovedá plíživému putovaniu maséra Zatôichiho), westernových stretov (založené na choreografickej i obrazovej šťavnatosti) a hédonistickej formy (dovoľuje nasávať a naplno si užívať vyššie uvedené postupy). Takeshiho umelecká mutácia exploatácie je harmonická, mohla (v prospech veci) vyznieť závažnejšie, no i napriek tomu vzniká výberový výtvor o vyrovnanosti, sústredenosti, pomstichtivosti a preto neostáva nič iné ako sa z tejto nádielky iba úprimne tešiť. (20.02.2011)