Pád Tretej ríše

Před několika lety byl tento film v kinech a hodně lidí o něm básnilo nejen v recenzích. Já však ignoroval tento snímek velmi dlouho až přišel okamžik, kdy jsem se ho rozhodl shlédnout ve Filmovém klubu ČT. Potvrdilo se čeho jsem se obával. Matné herecké výkony včetně hlavní herecké hvězdy, která z Hitlera udělal naprostého blázna, který je nudný, obyčejný a zničený. Na to se mi moc dívat nechce a film hodně sází na Hitlerovskou auru, která neexistuje. Sledujeme tak pouze příběh jednoho bunkru plného lidí co věřili ve vůdce a těch co nevěřili. Psychologie postav je nulová, protože se nic kromě výlevů vůdce neděje a jen čekáme dokud nepřinese očekávanou oběť, kterou známe z dějepisu. nic překvapivého, nic nového, nic co by stálo za to. (10.05.2007)

„A teď se všichni pěkně upravíme a pak půjdeme pozdravit strýčka Hitlera“. Němci se konečně rozhodli ukázat nám bez příkras, jak to tenkrát bylo a definitivně vyřešit smrt jejich (a taky všech ostatních) nejděsivějšího nemesis. Jak napovídá název, nepůjde pouze o (sebe)odstranění diktátora, jenž za vším stál, ale celé jedné zvrácené ideologie, jež se rozložila zevnitř. V osobě samotného Hitlera se pouze zrcadlí stav celého nacistického Německa, které však na rozdíl od vůdce i po skončení prohrané války nalezlo dostatek sil ke zpětnému postavení se na nohy. Udělat z nejnenáviděnější historické postavy hlavního hrdinu chtělo jistě hodně odvahy. Tvůrci scénáře si dali hodně práce s tím, aby Hitlera nevykreslovali jako postavu kladnou, na druhou stranu z něj ani nedělali zrůdu bez špetky lidskosti. Je to hlavně jejich zásluha, že i takto pojatý film funguje a relativně úspěšně se vyhýbá zbytečné kontroverznosti. Bruno Ganz dokonale odkoukal a napodobil všechna Hitlerova gesta, jeho expresivní výlevy emocí stojí za to a ta podoba… jenom škoda, že se nepokusil dát do postavy taky kousek sebe samotného, jakkoli zvráceně podobné přání může znít. Natáhnout několik posledních dní Třetí říše, situovaných převážně do podzemního bunkru, na délku epického dramatu, se může jevit jako krok zcela iracionální a opravdu, ve druhé třetině mi klaustrofobnost tohoto prostředí začala trochu vadit. Navíc, tématem dne/dní je kromě řešení všech možných způsobů sebevraždy, pouze narůstající bezmoc a nemožnost, s danou situací něco udělat. Proto jsem uvítal, když na posledních cca dvacet minut opustil podzemní prostředí a nabídl nám pár okázalejších záběrů na nepoměrně otevřenější prostor. Na těchto pasážích je bohužel patrné, že Hirschbiegelovi činí jisté potíže zrealizovat „větší“ scény, nezaložené pouze na přesvědčivých hereckých výkonech a tísnivé atmosféře (na čemž byl založen v podstatě celý Experiment). 75% Zajímavé komentáře: POMO, berg.12, B!shop, Cooper, freddy (10.05.2007)

Chceme-li naplnit pojem umělecký dokument a hledáme-li vhodný příklad, PÁD TŘETÍ ŘÍŠE bude vždy určitě patřit mezi to nejlepší v naší nabídce. Mikrokosmos bunkru v zahradě říšského kancléřství, podzemní kasemata v zatahující se síti Rudé armády, laboratoř duší nejen těch dole, ale i těch na povrchu, nezadržitelný zánik ideologie, která nikdy neměla vejít ve skutečnost. Pozdní Thyssenovo prozření, vyjádřené výstižnou větou "Měli jsme za to, že máme před sebou bohy; bohužel se však ukázalo, žde jde pouze o polokretény" naznačuje rozporuplnou obojakost pozice většiny dobového německého veřejného mínění. Sebevraždy lidí jako Hitler nebo Goebbels za těchto okolností byly jen logické a předešly stejně formulované judikáty budoucího norimberského soudu. Anatomie zrůdné pokleslosti a hnusu, který má i svůj vnějškový lidský rozměr, je vždy inspirující. A hlavně varující. Nejen pro Němce. (27.08.2007)

I s odstupem let je Der Untergang skutečně silným zážitkem. Slavný producent Bernd Eichinger chytře sáhnul po stejnojmenné knize Joachima Festa a vzpomínkách nejmladší Hitlerovy sekretářky Traudl Junge, které vyšly pod názvem Do posledního okamžiku. Ostatně zpověď Jungeové rámuje celý příběh posledních dnů Třetí říše. A ačkoli se sama premiéry filmu nedožila, jejím vzpomínkám na roky po boku Vůdce byl věnován samostatný dokument Im toten Winkel - Hitlers Sekretärin. Díky tomuto materiálu je výsledný film mnohem hlubší a plastičtější zprávou o konci jedné tisícileté říše, která trvala pouhých 12 let a přesto nepřestává fascinovat a je důležité ji studovat do nejmenšího detailu. Tolik důležitých otázek a paradoxů sledujeme scénu za scénou a setkáváme se znovu s těmi nechvalně známými postavami historie. Obsazení je hodně zajímavé, například Eva Braunová - v době smrti jí bylo 33, ale zahrála si ji téměř čtyřicetiletá Juliane Köhler (známá z Aimée & Jaguar). A navzdory tomu hendikepu se stala velmi autentickou paní Hitlerovou. Trochu jiný případ je Magda Goebbels - v době smrti jí bylo 44, její představitelka je o 6 let starší Corinna Harfouch (proslavená jako Vera Brühne), za ni více mluvily její činy, nežli herecká akce. Bruno Ganz (jeden z nejlepších Hitlerů) a Alexandra Maria Lara (Traudl Junge) jsou pak prakticky ideálními představiteli. (19.01.2020)

Dal bych nejraději tři a půl hvězdy. Film je samozřejmě velice působivý, což už je dáno tématem. Jako člověk, který se o dějiny (hlavně 20.století) hodně zajímá, uznávám hodnotu filmu z hlediska poznání historie. Coby historické svědectví o konci jednoho zločince a lidí (národa) kolem něj, které stáhl sebou je to velice zajímavé a hodnotné dílo. Budu-li ovšem toto dílo posuzovat z čistě filmového hlediska pak mé hodnocení není bez výhrad. Má hlavní výtka by se týkala délky. Pro představu jak to v bunkru vypadalo, jaký byl Hitler šílenec, co znamenal konec války pro Němce stačilo pár ukázkových scén. To natahování, spousta rozhovorů různých lidí z Hitlerova okolí mi přišlo dost zdlouhavé - hlavně tedy první polovina. Jinak Hitler byl vykreslen Bruno Ganzem výtečně. Pár scén je skutečně mrazivých (především chladnokrevné zabíjení Goebelsových dětí). Zajímavé byly výlety do dění na povrchu (nejvíce zaujal hlavně příběh mladého chlapce). Navíc já prostě s většinou těch lidí vůbec nesoucítil. Prostě jsem jen chladně sledoval bandu vrahů jak čekají na svůj konec a bylo mi jedno, jestli si prostřelí hlavu nebo je pozabíjí Rusové. Soucit jistě ani nebyl zamýšlen, ale pro mě se pak představení stalo jen nezúčastněným pozorováním dění, nebyl jsem nijak emocionálně zainteresován. (27.04.2005)