Sarabanda

Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. (17.10.2007)

Ať se děje, co se děje, Bergman si točil pořád to svoje i v novém tisíciletí a pořád to má něco do sebe. Tolik mnou kýženého blockbusteru v jeho podání se už asi nedočkám, ale už jsem se s tím smířil. Saraband je velmi pomalý film, snad i v rámci Bergmanovy tvorby je to velmi pomalý film. Komunikace mezi postavami funguje převážně na principu dlouhosáhlých monologů, které mi nepřišly příliš reálné a které by byly bývaly dokonalou nudou, nebýt zpestření v podobě povahy Johanova syna - Henrika, který jako jediný přináší do rodinné idylky trochu napětí a filmovosti. Snímek mě zaujal dokonale se v průběhu zlepšující kvalitou. Mluvení Liv Ullmann do kamery bylo v počátku strašně rušivé a nevěrohodné. Je to k nevíře, ale zhruba od poloviny začíná mít film docela spád. Ale i tak to není hlavní důvod, proč nakonec dávám přes větší kritiku ještě poměrně kladné hodnocení. Tím je obsah dialogů a fakt, že je psal 85-ti letý člověk pro své dlouholeté, téměř stejně staré, kolegy. Nebylo těžké si význam rozhovorů o smrti či smyslu života převést přes filmové postavy do reálných lidí a bylo velmi zajímavé zjišťovat, jak to vidí takto nadaný člověk na sklonku svého dlouhého života... (14.02.2007)

Já jsem moc filmů od Ingmara zatím neviděla, sama nevím proč. Možná, že to jeho přílišné zviditelňování mě odrazovalo. Teď už začínám chápat proč. Tady si vzal do Sarabandu pouze pár osob a s těma si dokonale vyhrál. Co postava, to skvost a celou dobu nevím, kdo hraje prim. Každá s jinou hloubkou osobnosti, kde se moje sympatie a nebo antipatie přelévaly každou chvíli. Marianne zde pojal jako vypravěčku a současně postavu, která má v tomto dramatu také svojí roli. Ingmar bude pro mě asi jeden z režisérů a současně scénáristů, který dokonale ovládá vykreslit mezilidské a v tomhle případě rodinné vztahy. Já jsem byla okamžitě vtažena do této neobvyklé hry, plné sarkasmu, bolesti, nenávisti, ale i lásky, vstupem Marianne k velké hromadě fotografií až........., kde mně v mysli zůstalo ještě mnoho dalších otázek..........a to už má divák prostor pro svojí fantazii. A já mám jen chuť zakousnout se do dalšího Bergmanova kousku. (19.06.2016)

Dovolím si začať tento komentár (aj keď sa to možno nehodí) v štýle Pulp Fiction. SARABANDA 1. starý španielsky tanec voľného tempa vážneho rázu, 2. hudobná skladba podobného rázu, Slovník cudzích slov, SPN 1979 ... Posledný Bergmanov film sa nijak nelíši od predošlej tvorby autora (čo však aj mierne zamrzí) a celý vlastne funguje ako pokračovanie Scén z manželského života rozdelený do desiatich epizód. Bergman tu opäť uplatnil princíp v ktorom hlavná hrdinka hovorí do kamery, oboznamuje diváka so svojimi postojmi a náladami , čím má snímka na jednej strane zaujímavú výpoveď a na druhej mierne reportážny charakter. Váhal som medzi 3-4*, nakoniec prilepšujem z úcty k veľkému režisérovi. Už pomaly začínam mať tých Bergmanových filmov akurát dosť. (02.11.2007)

Bergmanův tehdejší věk už na tom je znát, protože ten scénář není vždycky dotažený a je tu i pár dialogů s úplně stejným problémem (a jedna je extrémně chladná jak od (tfuj na mě, že ho u nějakého Bergmanova filmu zmiňuji) Lanthimose), ale i tak to podle mě fungovalo skvěle. Bergman to sice natočil v 85, ale postavy tu má tak moc dokonale napsané a vedené včetně psychologie postav, že by to tak skoro žádný současný režisér vůbec nezvládl, včetně těch mladých. I přes to divadelní ladění je to navíc dost podmanivě natočené a veškeré scény a dialogy jsou díky tomu velmi působivé a některé samozřejmě taky silné, ale velký podíl na tom mají i slušné herecké výkony a ta většina dobře napsaných dialogů. Zapracovat se na tom opravdu ještě dalo a závěr taky není zrovna tak silný jak by mohl být, ale pořád je tenhle Bergmanův film dost solidní a dle Sarabandu mám pocit, že nejspíš (naštěstí!) nepatřil mezi ty slavné režiséry, kteří se časem vyčerpali a jejich poslední díla byla dost slabá. A je to za mě jenom dobře, ale nechci to zakřiknout - přeci jenom, z jeho posledních filmů jsem zatím viděl jenom tohle. 4* (09.04.2022)