Deaimon

Deaimon (2022) 

Strašně rád bych tu napsal něco o tom, jak jsem si Daimon užíval a jak jsem v něm objevil opravdový recept na štěstí, ale bohužel nestalo se a z velké části za to může Nagomu. Říká se, že v mysli každého chlapa je pořád něco z dítěte, ale hlavnímu hrdinovi v hlavě kromě dítěte asi nic moc dalšího nezůstalo. Až příliš často jsem si během sledování říkal, že takhle se třicetiletý chlap přeci nechová. Co bylo horší, tak si to uvědomoval i samotný seriál, a tak i ostatní, počínaje otcem hlavního hrdiny až po samotnou hlavní hrdinku, byly z Nagoma často obdobně otrávení, jako já sám. A tak pro mě nemohla fungovat ani chemie mezi hlavními postavami, která byla založená na tom, že neodbytný Nagomu tlačí na malou Icuku a nějak se mu daří se s ní pomalu sbližovat. Nemám tohle rád a nefunguje to na mě třeba i u romantických komedií, kde neodbytný chlap prostě pořád nadbíhá a tlačí, dokud ledy nepovolí a ani tady, kde se měl budovat vztah podobný tomu mezi otcem a dcerou, to nefungovalo zrovna sympaticky. A přitom Icuka byla fajn, docela dobře se tu povedlo vykreslit obrázek mladé dívky, která se snaží působit silně, ale uvnitř se pořád smiřuje s tím, že jí rodiče prostě opustili. Neměl jsem problém chápat její chování a občas mi jí až bylo líto, že ona musí být tím hlasem rozumu, který k třicetiletému hlavnímu hrdinovi promlouvá. Obdobně dětinsky a pitomě na mě působily i další věci, včetně toho, jak hlavní hrdina řešil některé problémy, které se mu připletly do cesty. K tomu se mi snažil seriál namluvit, že je Nagomu úspěšný u žen, ale tady jsem to byl schopný i docela pochopit, protože tu byla jedna dívčina, která ani nedokázala říct svým rodičům, jaký je její životní sen a pak druhá, která se s hlavním hrdinou v minulosti tak debilně rozešla/nerozešla – no prostě ony ani ty ženské hrdinky nebyly zrovna nejostřejší tužky v penále, a tak jim takový excentrický a upřímný šašek, jakým byl Nagomu, vlastně mohl docela logicky imponovat. Ze začátku jsem si seriál dokázal docela užívat, líbila se mi jeho atmosféra, ale když jsem viděl, jak hlavní hrdina naběhl do baráku úplně cizích lidí a řešil tam problém, do kterého mu v podstatě nic není a který by si jedna z hrdinek dokázala vyřešit úplně v pohodě sama, jen kdyby zkusila obyčejnou upřímnou komunikaci a za pomoci tradiční japonské dogézy Nagomu všechno nějak vyřešil, tak jsem ztratil zájem. Postupně jsem přešel do režimu „hlavně u toho nesmíš přemýšlet“ a snažil se nějak zvládat Nagomovu neustálou dětinskost, a nakonec jsem to dokázal dokoukat. Mohl to být hezký a milý seriál plný silných lidských emocí a možná ho v tom i mnozí jiní diváci uvidí, ale bohužel, u mě je to nakonec jen jedno velké „meh“. Ještě že tu byly hezky vyobrazené všechny ty cukrovinky, aspoň mi to dalo chuť k jídlu a důvod dát 5/10. (22.06.2022)