Mléčná dráha
La Voie lactée
La via lattea
The Milky Way
Réžia:
Luis BuñuelKamera:
Christian MatrasHudba:
Luis BuñuelHrajú:
Paul Frankeur, Laurent Terzieff, Alain Cuny, Edith Scob, Bernard Verley, Michel Piccoli, Claudio Brook, Julien Guiomar, Delphine Seyrig, Michel Creton (viac)Obsahy(1)
Dielo, ktoré dopĺňa cyklus Buñuelovych filmov - Nazarín, Viridiana, Šimon na púšti - venovaný témam dotýkajúcim sa náboženských otázok. Buñuel do tohto filmu síce vkladá rozpravy o šiestich základných cirkevných dogmách a ich heretických degradáciách a prvýkrát tak prechádza na pole teológie, no to neznamená, že teologizuje. O východiskách viery sa nesnaží podať bližšiu, súvislejšiu informáciu, a už vôbec nie pochopiť ich ako problém. Preto je charakteristické, že v Mliečnej dráhe sa o dogmách diskutuje v málo prehľadných útržkovitých dialógoch, zámernom znejasnení, ktorým sa demonštruje, že tu nejde o detailné porozumenie, ale o sarkastický, vopred hotový súd nad úlohou náboženskej dogmatiky v európskych dejinách. Svet dogmy však zároveň dostáva šancu odkryť aj svoju príťažlivú a v Buñuelovom rúhavom pohľade poeticky humornú kvalitu... (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (60)
U Buñuelovy duchovní komedie jsem se vlastně moc nebavil. Šokovat mohla naposledy na konci 60. let, urazit může jedině fanatika. Přestože jsou mnohé scény zajímavé, čekal jsem prostě něco víc. Věřící, ateisté i kacíři se k tématu mohou nějak vztáhnout, mě je tento koncept víceméně ukradený. Takže mi ta pouť nakonec přišla dlouhá. ()
Surrealistický slepenec, těžící z magie dogmat, která, ač jsou podávána neuvěřitelným způsobem a zcela bez jakéhokoliv přiblížení, nezapřou svoji nosnou sílu a přitažlivost. Ono to v první řadě není zesměšnění, snímek má spíše charakter nezávazné hry, pohrávající si s pilíři křesťanského náboženství. Nejabsurdnější je asi závěrečná zmínka o přesné exaktnosti všeho uváděného, protože podávané informace jsou vlastně pomíchanými útržky, slepenými možná záměrně s cílem vysmívat se, možná jenom s cílem dosáhnout co nejvíce zábavného zmatku. Výroky církevních soudů řešící spletité teologické otázky v ústech malých děvčátek. Zajímavým způsobem stylizovaný Ježíš - kolorovaný do jakéhosi kýče - a jeho podobenství, které neznalého velmi udiví. Odmítám za snímkem vidět prostý útok na katolické náboženství, ale Putnovu recenzi v každém případě doporučuji. Na to, aby se jednalo o protikatolický pamflet, chybí snímku jasné myšlenky - ty se tu sice s trochou námahy vyabstrahovat dají (fanatismus, netolerance, protipřirozenost - viz myšlenka sv. Pavla o životě bez ženy, pokrytectví - starost o Kristovu podstatu zastiňuje soucit s bližním), ale nejsou tím hlavním. Film hodnotím vysoko zvláště díky jeho vyprávěcí struktuře, pohrávající si s časem i s osobami. ()
Chce se mi to říct....nebo snad ne...nechci s tím slovíčkem zbytečně plýtvat, ale což... Je to geniální! Alespoň v některých směrech. Miluji, když mám po celou dobu sledování pocit, že s režisérem (scénaristou) zastáváme stejný názor na věc. Musel jsem se neustále hihňat ( většinou hořce)...ať už jen v duchu či nahlas. Jak kvůli dokonalé ironii, zesměšňování a nadhledu (obzvláště závěrečný dodatek celému filmu nasadil tu nejkrásnější korunku) nebo niterní otázce: "Jak to ksakru může někdo vnímat i jinak, když je to tak jasné?" Nějak jsem se moc nesoustředil, jestli je to dobře natočeno. Všiml jsem si jen absence hudby, snad vyjma jedné pasáže s Maruškou. Nevadila. Trochu mi naopak překážely pro mě zbytečné "surrealistické" vložky. Smysluplně ano, ale scéna v ložnicích mi připadala už krapet přehnaná a do filmu se mi to nehodilo. Příběh byl ze začátku zajímavý. Pak bych ale řekl, jakoby se pomalu a "nenápadně" od hlavní dějové linie upouštělo a snímek se soustředil především na spor o Ježíši. To jsem byl ale jedině rád - naopak mě to přikovalo k sedačce. A mimochodem, Mléčná dráha mi způsobila zhruba hodinovou duševní radost, rovnováhu a zadostiučinění....nevídané... ()
Jen Luis Buńuel si může dovolit, aby se hlavním hrdinou jeho filmu stala církevní dogmata. Cesta poutníků do Santiaga de Compostella tvoří jen linii, na níž jsou jednotlivé epizody navěšeny jako korálky na šňůru perel. V křesťanských dogmatech (s oblibou o vztazích v Božské Trojici nebo o míře božství a lidství krista) Buňuel nachází krásu a poezii. Nesmyslnost jednotlivých scén jakoby stále měla kořeny v Buňuelově surrealistické minulosti. Pokud dokážete najít v tomto tématu stejně jako Buňuel poezii a estetické zalíbení, film si opravdu užijete (stejně jako já). V opačném případě si ho můžete užít alespoň jako boj proti náboženskému tmářství. (Podobný výklad filmu dává i Martin C. Putna ve Filmových listech Projektu 100. Mylím však že chybně.) ()
Galéria (45)
Fotka © Medusa Produzione
Zaujímavosti (4)
- Jednotlivé kapitoly a asociácie o heréze vo filme vychádzajú z autentických dokumentov. (Georgei)
- Film sa nakrúcal v Paríži a v jeho okolí. (Georgei)
- Exhumácia a verejné upálenie mŕtvoly arcibiskupa vo filme sa viaže v súvislosti s osobnosťou arcibiskupa Carranzu (1503-1576). Po jeho smrti sa údajne našli kacírske texty písané jeho vlastnou rukou. (Georgei)
Mléčná dráha má povrch i hloubku intelektuálního nihilismu. Luis Buñuel ve svém dalším anarchistickém rozpálení hodil odjištěný granát do otevřeného dvorce katolické církve, počkal až zvířený černý prach opět dosedne zpět na zem, chvilku se rozhlížel přes nářek lidských hlasů a obnaženou kostru katolického ritu slavnostně zachytil na filmový pás. Buñuel spolu s Carrièrem přistupují k ceremoniální události vychytrale a zajásají pokaždé, když natrefí na interní kontroverze a protivenství. Vnitřní katolické spory jsou vedeny jako zanícené filozofické diskuze a z honosného chrámového štítu se rozverné boží oko pustilo do svého vlastního bádání. Surrealismus nepotřebuje přímou účast času a svatojakubská pouť pokrývá dva tisíce let promíchaných, rozvětvených i nestálých pravd a tezí. Dotkne se prvního křesťanského rozkolu na nikajském koncilu a Ježíšovy podstaty. Fascinovaně hledí na milosrdné utrpení jansenismu, jeho předurčenost i lítý boj s jezuitskou opozicí. Zasloužený venkovní spánek je přerušen ávilským biskupem, bohoslužbou priscillianismu a fyzickou potřebou uspokojení lidského těla. Pátrá se po pojmech, jejich významech, pravdách i podstatě. Identifikuje se skutek prvotního hříchu, důležitost posvátnosti, charakterní zásadovost tuhých dogmat, nenávist, krutost, klam i nezbytnost krvavých srážek. Průvodci přes nihilistickou klatbu katolického vyznání jsou Pierre (Paul Frankeur) a Jean (Laurent Terzieff), věřící a ateista na posvátné cestě do Santiaga de Compostely. K výraznějším postavám patří pár zanícených protestanských studentů a lovců Rodolphe (Denis Manuel) a François (Daniel Pilon), víceznačný symbol Panna Marie (Edith Scob), její boží syn a spasitel všehomíru lidstva Ježíš (Bernard Verley), věcný a připravený Anděl smrti (Pierre Clémenti) a zanícený odborník na neposkvrněné početí a španělský kněz (Julien Guiomar). Z dalších rolí: pohotově po dětském požehnání s poutníky toužící animírka (Delphine Seyrig), jansenismem rozhořčený jezuita (Georges Marchal), problematikou křesťanského náboženství obeznámený hotelový vrchní číšník Richard (Julien Bertheau), první zásadní a extravagantní setkání poutníků na cestě (Alain Cuny), precizně buřičský markýz de Sade (Michel Piccoli), jeho spoutaně odevzdaná kořist Thérèse (Christine Simon), sama matka představená kláštera jansenismu (Muni), francouzský kněz s churavým mozkem (François Maistre), stroze přísný francouzský četník (Claude Cerval), věrný hrabě jansenismu (Jean Piat), respektovaný ávilský biskup (Claudio Brook), svérázný španělský hostinský (Marcel Pérès), angažovaná učitelka dětského náboženského představení (Agnès Capri), první diákon priscillianismu (José Maria Berzosa), dobrovolně a slastně ukřižovaná jeptiška (Auguste Carrière), nedbalou marketingovou Ježíšovou prezentací nespokojený apoštol Petr (Jean Clarieux), velmi svědomitý španělský četník (Pierre Maguelon), či k opatrnosti horlivým knězem nabádaná mladá panna ve španělském hostinci (Claude Jetter). Film Mléčná dráha si rozverně pohrává s přísným katolickým dogmatem s úsměvem na tváři, čerstvou květinou v náprsní klopě a revolucionářskou písní na rtu při papežově popravě. Znevážení má nejvyšší účinek při slovní přestřelce ověřených pravd, při jejich vzájemném popírání a exhibování morální přetvářky rozkolu ideálů a skutečnosti. Dogmata mají pochybnou konstrukci a vsází vše na strach. Jedinečná nihilistická filozofie ve filmu! () (menej) (viac)