Mliečna dráha

Bunuel z vas krestana rozhodne neudela, za to vas ale vtipnym zobrazenim absurdity nabozenstvi chytre pobavi a donuti zamyslet se, protoze veci zde nejsou podany az tak cernobile, ale spis formou velmi sofistikovanych metafor, na jejichz pochopeni a plne doceneni se docela hodi mit nejakou predchozi znalost otazek viry, cirkve, pripadne nactenou bibli. Kazdopadne moje vize je, ze Mlecna draha je jeden z filmu, ktery je promitan na kazdorocnich pedo-parties, ktere ve Vatikanu porada papez a jeho pratele. 7/10 (07.03.2012)

Výraz slepenec, který ve svém komentáři použil Pohrobek jsem měl na mysli od poloviny filmu také. Stejně jako "blábol" a "povrchnost". Náboženské dialogy a monology bez point, případně scény s křesťanskými motivy, ale beze smyslu (chlapeček u silnice se stigmaty). Stejně tak surrealistické vložky, obvykle roztomile zábavné, tentokrát spíše nudí. O jednostrannou kritkiku církve nejde nejde určitě a pokud ano, tak je spíše lacině provokativní a zjednodušená (v některých chvilkách mi Mléčná dráha připomněla film Stanleyho Kramera Kdo seje vítr). No zkrátka špatné. 50%. (14.11.2007)

Mléčná dráha je v pořadí třetí spoluprací Luise Buñuela se slavným francouzským scénáristou Jean-Claude Carriérem. Producentem pak byl Serge Silberman, který s Buñuelem spolupracoval na jeho posledních filmech. Samotné natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno kvůli probíhající studentské revoltě roku 68' v Paříži, které se účastnil sám Buñuel. Přesto se dle mě jedná o jeden z nejlepších kousků v jeho bohaté filmografii. Dva poutníci s apoštolskými jmény Petr a Jan cestují odkudsi z Paříže do španělského Santiago de Compostella. Svým způsobem jde tedy o road movie, ale již po několika záběrech je jasné, že jde o dosti netradiční road movie. Buñuel, ovlivněný působením v surrealistické skupině Andrého Bretona, si pohrává s časem i prostorem a především s diváky. Ve snaze vyjádřit (ale nikoliv vnutit) svůj názor na náboženství, víru a především 6 církevních dogmat, na které míří nejvíce, míchá postavy z různých časových období na různých místech. Poutníci tak často působí spíše jako nějaká spojnice jednotlivých situací, ostatně ve většině scén působí spíše jen jako svědkové děje. Jakoby přirozeně a bez povšimnutí potkávají po cestě svérázné figurky, plynule přecházejí mezi staletími a nikomu z nich nepřijde nic podezřelé. I když se v citovaných náboženských a historických textech neorientuju, s každým dalším Buñuelovým filmem mám pocit, že jsme na tom se vztahem k církvi velmi podobně a skrze jeho filmy si to mé stanovisko jen upevňuju... (26.04.2007)

Bohužiaľ nemám prečítanú bibliu a o kresťanských dogmách viem to, čo zhruba všetci kresťanskí laici a ateisti. Takže som sa nemohol príliš baviť, ani intelektuálne rozplývať nad narážkami, respektíve parafrázami z knihy kníh, napriek tomu mi Mliečna dráha rýchlo ubiehala. Dôvodom je jej epizodická štruktúra, ktorá je navyše vystavaná šikovne tak, že sa v nej prelínajú časové pásma. Bunuel pobaví svojským humorom, prekvapivo sa oňho najviac zaslúži samotný syn Boží. Mliečna dráha je film, v ktorom sa non stop filozofuje, chcete si ho zastaviť, porozmýšlať o tom,čo ste práve počuli a videli, lenže už sa musíte sústrediť na ďalší dialóg a nové myšlienky. A to by ste mali byť vo veci doma. Ja som sa tak mohol vyžívať viac v odhaľovaní detailov, ktoré odkazovali skôr na veci povedané vo filme, ako napríklad prevtelenie diabla do vlka a neskôr návšteva pohostinstva u Vlka. Pokiaľ Buňuel predkladá svoju kritiku náboženskej dogmatiky a pokrytectva v klasickom príbehu, sedí mi to viac, ako keď ide priamo na vec, ako v tomto prípade. No a Mliečna dráha je len tak mimochodom naša galaxia, ktorá je plná hviezd a vákua, nebesá treba hľadať niekde úplne inde. (16.07.2013)

Můj nevymezený postoj k otázkám víry trochu předurčuje to jak jsem tento film vnímal. Buňuel se zde, nutno říci mistrně, pohrává s různými náboženskými tezemi. Své postavy je nechá porůznu míchat, měnit jak se jim hodí a z toho vzniká zajímvá koláž pokřivených názorů různých směrů. Na to, jaký pravděpodobně měl Buňuel k víře vztah, vyniká ve filmu až obdivihodná hloubka znalostí jednotlivých učení. Nejde tedy o laciné zesměšňování víry, ale o rafinovaný a vtipný pokus o naleptání zevnitř, založený na skládání jednotlivých myšlenek do obskurních souvislostí. Jelikož mě ale jakákoli víra, která mě neutalčuje vlastně ani nezajímá, nebavil mě tolik ani film. Raději mám Buňuelova pojednání o lidskosti, či o společnosti a jeho fascinaci vírou (byť velice nevšední) nesdílím. (06.01.2012)