Viridiana

Viridiana určitě patří mezi opravdové filmové klenoty. Film má stále co říct, působí napříč časem. Nejsilnější stránkou filmu je skandální příběh, který ve své době musel vskutku šokovat. Skvěle provedené je zde řádění tuláků. Jako by v sobě tyto scény měly něco z groteskní šílenosti obrazů Hyeronyma Bosche. Film tím krásně demonstruje, jak nepřevoditelné jsou idealistické církevní hodnoty, na lidi z absolutního dna. Jako by šlo skoro o vyvracení Nového zákona. Naivní idealistka, rádoby spasitelka, není nikým chápána a pokud, tak jen na z přetvářky a její dobrodinní se jen ve zlém proti ní obrátí. Dobro se nevyplácí. (10.10.2007)

Buñuelovo zúčtování s dogmatickou církevní výchovou a "nedotknutelnou" křesťanskou symbolikou (včetně poslední večeře) je převážně sarkastické, nikoli kruté. Žít dle přísně asketických zásad, oddán víře, totiž dle Buñuelova svobodomyslného přístupu ke světu znamená míjet to opravdu hodnotné, co život přináší a vytvářet bariéru mezi sebou a druhými lidmi. Cena za zjištění, že napravit můžete sami sebe, nikoli přespříliš prohnilou společnost (které jsou vyšší duchovní ideály ukradené), cena za prozření, k němuž se před Viridianou propracoval i Nazarín, může být nepříjemně vysoká. Je však nezbytná. Závěr filmu představuje dokonalé naplnění režisérova nesmrtelného citátu: "Jsem ateista, díky Bohu." 90% Zajímavé komentáře: Marigold, Radko, troxor (13.07.2005)

Asi jsem měl od filmu jiná (mylná) očekávání. Myslel jsem, že půjde hlavně o pořádné rytí do církve, ale tomu tak bylo jen částečně, jinak se tahle satira zaobírala také zkaženou lidskou morálku (a to ne nutně katolické společnosti). A narážet tedy na naivní pomáhání bližnímu svému, které je pak po zásluze potrestáno, nutnost odříkání a sebeobětování se…to bylo sice fajn, ale já se těšil na demonstrování prohnilosti církve ve své nejryzejší podobě, ne dělání si srandy z těch jejích de facto lepších, nebo chcete-li ne tak špatných, stránek. Film se mi svým vyzněním, tedy prozřením, vcelku líbil, ale zkrátka jsem si od něj sliboval, že si vezme na paškál (alespoň pro mě osobně) palčivější témata, proto pouze slabší 4* (ale konec bych opravdu neodhadl ani při tom největším fantazírování). (14.06.2013)

Výborná obžaloba křesťanského fanatismu, kterou pan Buňuel vykřnul přesně podle mého gusta - byl radikální a nebral si servítky, přesto se tak snažil činit s objektivitou a zdravým rozumem. Zajímavým tahem se ukázalo být obsazení hlavní role - půvabná Silvia Piňal dostatečně vystihuje idealismus některých myšlenek svého charakteru. Na hořící trnovou korunu a skladbu "Aleluja" interpretovanou jako výsměšek nikdy nezapomenu a není bez zajímavosti, že scéna modlení hlavní postavy s chudinou na staveništi mi připomněla jistou notoricky známou postavičku z porodnice na Obilném trhu. (21.05.2010)

Slavé dílo Luise Buńuela samozřejmě už v lecčems ztratilo hrany, ano, současná kinematografie dokáže být určitě víc šokující, jenže, při vší úctě k ní, současná kinematografie sotva umí jít přímo k podstatě a bez zbytečného přehánění odhalit bídu milosrdenství a askeze až na kost. Buńuel je velký estét, marně lovím v paměti film s tak skvostnou a organicky začleněnou kompozicí obrazu... Zmíněná scéna hostiny žebráků patří k vrcholným okamžikům nejen filmu, ale kinematografie jako celku. Dokonalé vypointování myšlenky prostřednictvím paradoxního spojení obrazu, hudby a jejich celkové kompozice (parafráze L. Da Vinci je děsivě cynickou herezí!) vytváří neuvěřitelně působivý celek, z něhož postava Viridiany, krásné ženy oddané bohu a službě "trpícím", nutně musí vyjít jako bláhová a odsouzená k porážce. Nedivím se podrážděnosti církve... Viridiana totiž útočí citlivými a výsostně uměleckými prostředky, nesnaží se urážet a vztekle křičet, ale pouze odrážet absurditu a skutečnou tvář lidské povahy. Absurditu lidského konání. Zachráníš-li jednoho trpícího psa, za chvíli tě mine další. Pomůžeš-li žebrákovi z bahna, pokusí se tě zašpinit. Viridianu jsem sledoval s podivným chvěním a napětím, které ve mně vzbuzují pouze filmy velkých mistrů. Nevycházelo z povrchu, který je zdánlivě poklidný a urovnaný, vycházelo z nitra filmu, ve kterém se rodí tragédie jedné ženy, která zasvětila život velké myšlence a byla obdarována jednou velkou prázdnotou a deziluzí. S určitou kritičností pohlížím jen na Buńuelovu všeobjímající skepsi, ale je právem každého umělce být subjektivní... Vlastně se to od něj očekává, nebo ne? deathmaker> Scéna pálení trnové koruny mi přijde jako zatraceně silné eso na dobu nehledě... (18.02.2005)