Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Tato Moskalykova adaptace podle novely Arnošta Lustiga je filmovou lahůdkou. Role Bedřicha Brenskeho byla Jiřímu Adamírovi ušita na míru. Stejně jako role ostatní: čtenářskou vizi hrdinky Kateřiny Horovitzové přímo ztělesňovala Lenka Fišerová; Do role Hermanna Cohena se perfektně vcítil Martin Růžek; Poručíka Horsta Schillingera, mlsně polykajícího před Kateřininou krásou, kouzelně ztvárnil Jiří Bruder; Neustále podezřívavého a vše tušícího Rappaporta-Liebena sehrál výborně Čestmír Řanda... A tak bychom mohli jmenovat dále. Zmiňme ještě vynikajícího umělce Vladimíra Ráže co by Freddyho Klarfelda. Scénář napsal přímo Arnošt Lustig ve spolupráci s Vladimírem Čejchanem. Proto zde ani divák neočekává odchylky od literární předlohy. A přece bychom drobné našli. Nejvýraznější odchylkou je sám závěr, ve kterém není Brenske píšící zprávu o Kateřinině vzpouře a o sumě, kterou se Němcům od této skupiny podařilo získat. Zde zpívá rabín Dajem z Lodže svou Modlitbu za mrtvé přímo na místě, kde byli všichni Židé zastřeleni. V knize však tento nářek doléhá otevřeným oknem k Brenskemu píšícímu onu výše uvedenou zprávu. Dajem z Lodže v knize zpívá nad tělem Kateřiny Horovitzové, které bylo po tři dny všem vystaveno pro výstrahu, zbaveno vlasů a nyní je již spalováno. (04.03.2010)

Filmy, kdy skupinku rozličných lidí, kteří jsou povětšinou na stejné straně a dohromady všechny z nich svazuje stejný „tyran" nebo nepříjemná situace, na mě vždy velmi dobře zafungovaly (Dvanáct rozhněvaných mužů, Osm hrozných, ...). Modlitba pro KH je také ten případ. Ačkoliv i ten nejméně prozíravý divák, nebo divák, jenž nezná děj knižní předlohy, během filmu prokoukne, kam vyvrcholení směřuje, přesto jej ta plynulá stavba dialogů a dramatičnost scén nutí doufat v konec „veselejší" a stále v něm vyvolává pocit, že to přece nemůže skončit tak strašlivě a jednoznačně. Touto nejistotou film diváka napíná až do posledních minut. A za zmiňovanou nejistotou situace a možnými zvraty stojí geniální herecké výkony, především Jiřího Adamíry. Adamírou ztvárněný esesák Brenske se svými židovskými zajatci vede natolik silnou a podlou psychologickou hru, že do poslední chvíle nevíte, jaké jsou vlastně jeho úmysly. Vždy nadnese nějaký argument, kterému Židé sice nevěří, ale i tak nakonec podlehnou, protože vše, čím se Brenske ohání, zní jako podložená fakta. Hlavní postava Kateřina Horovitzová v případě tohoto filmu plní spíše postranní roli a film sleduje spíše již zmiňovanou psychologickou hru mezi Židy a nacistickým důstojníkem. Ačkoliv film využívá minimum kulis, kostýmů nebo lokací, díky geniálním hereckým výkonům na úrovni prken Národního divadla nabízí mrazivou a velmi realistickou atmosféru. Výborné. (05.12.2017)

Vice než Tv film Antonína Moskalyka a zrůdnosti nacistického režimu na který se už dnes mnohdy zapomíná, Jiří Adamíra a jeho ztvárnění nacisty Brenského je ukázka hereckého umění a zbytek herecké elity v ničem ne zaostává, mrazivý film který by si zasloužil více pozornosti než jednou za uherský rok vysílat v noci na TV. (28.01.2018)

100% !!! Každý záběr, každé slovo mě uzemnilo! Čirá hrůza bez jediné kapky krve, vše na pozadí vědomí, že tohle a daleko horší věci se děly několik let ne v temném středověku, ale v civilizované společnosti, perfektně vyjádřené licoměrným Jiřím Adamírou. Bezchybné herecké výkony, zírala jsem, jak odporný dokázal být ten prototyp dobráka Jiří Bruder. A Miloš Nedbal! A Ota Šimánek, který toho namluvil asi jako pan Tau....Klobouk dolů před všemi od pana Lustiga po nejposlednějšího účastníka realizace filmu! Ještě si musím rýpnout do odpůrců předvídatelnosti: tohle bylo předvídatelné už od začátku, o to to všechno bylo působivější! (28.02.2011)

Vynikající záležitost!! Mistrovské herecké výkony!! Nejvíc mě posadil na prdel Miloš Nedbal v roli šíleného žida a Otto Šimánek jako strachem vyděšený žid (To je panečku proměna, když si ho vybavíte v roli usměvavého Pana Tau). Vůbec celková atmosféra této televizní inscenace by se dala krájet a graduje do neodvratného pekelného finále. K celkové tísnivosti snímku nemalou roli hraje do morku kostí se zařezávající smyčcová hudba mistra Luboše Fišera. Antonínu Moskalykovi se předloha Arnošta Lustiga převést na filmové plátno podařila na jedničku s hvězdičkou. (08.03.2014)