Sám proti všem

Život je niekedy boj a človek, aby ho prežil musí bojovať. Len niekedy vám ten život rozdá vskutku otrasné karty a z vášho doterajšieho - ako tak dobrého - života nezostane nič. Jednou z ciest je tá, že na všetko zanevriete a zostanete naštvaný. Na všetko a všetkých. A o tomto je Noého film, o človeku. O človeku, ktorý je tiež naštvaný a možno včera prešiel po chodníku práve vedľa vás. Je to výborné, dobre natočené a Philippe hral a rozprával na jednotku. (07.09.2015)

"Šukání je nedorozumění. Je to nákladný a vyčerpávající, i když je to zábava. Když už ale nemáš potřebu šukat, tak tušíš, že tvůj čas se nachýlil. A tak je to v životě se vším. Jen reprodukční kód, co nám byl vštípen evolucí. Být narozený proti vlastní vůli. Jíst. Ohánět se čurákem. Zplodit nový život. Zemřít." ___________ Aneb krize středního věku kontra kritika společnosti alá new-french-extremity variace na Scorseseho Taxikáře. Bravurní celovečerní debut Gaspara Noé. (20.06.2020)

Jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků vůbec a zcela jistě nejintenzivnější Noé. Zvrácený byl OK, ale kromě těch dvou šokujících scén nic hlubšího nenabídl, Enter the Void bylo vizuálně přenádherné a celkově strašně pohlcující, nicméně v rámci Noého tvorby u mě Seul contre tous vítězí. Málokterý film mě dokáže zarazit do sedačky takovým způsobem a málokterý film ve mně vzbuzuje takové nechutenství k hlavní postavě (snesu opravdu hodně, ale zcela bez obalu říkám, že při jednom vnitřním monologu jsem neměl daleko k tomu, abych se poblil). Hlavní otázkou zůstává, jak moc je hlavní antihrdina „nenormální“ a odtržený od reality „slušných lidí“, protože i když nerad mluvím za někoho jiného, nemohu se zbavit pocitu, že takovéto peprné vnitřní monology vede čas od času snad každý člověk. Je tu pár extrémů, které (naštěstí!) vybočují z čehokoliv, co lze považovat za normální a lidské (odpřísáhnu teď na číkoli smrt, že bych svoji vlastní dceru nikdy neojel) plus mě tento film přesvědčil, že i francouzština může znít opravdu odporně (jakkoli jsem si doteď myslel, že je to čistý a nádherný jazyk). Jsem fascinován tou intenzitou, explicitou a tím, že si Noé nebere ani ty nejmenší servítky. Zážitek to byl ale znechucující a bolestivý. (09.11.2013)

Těžko stravitelný manifest nenávisti ke všemu a všem. Celým snímkem nás provází nepřerušovaný monolog hlavní postavy, která si to chce rozdat se světem, ať to stojí co to stojí. Gaspar Noé se neštítí dotýkat témat od nacionalismu, přes homofóbii po incest a rozehrává nepříjemnou hru o to, co všechno divák dokáže snést, ba dokonce ho v závěru několikavteřinovou časomírou nabádá, aby projekci filmu opustil ještě před poslední scénou. Ta ovšem už po předchozím dění není tak šokující, aby diváka vyloženě odrovnala. Nemohu se tak úplně rozhodnout, do jaké míry mi Noého násilná šaráda připadala samoúčelná, a proto si vyšší hodnocení nechám pro případnou další projekci. Jestli se k ní odhodlám. (10.07.2018)

Působivé nahlédnutí do duše bývalého řezníka. Philippe Nahon staví svůj herecký projev na kamenné tváři a apatickém chování. Jeho znechucení se spolu se stopáží stupňuje a vystupňuje. Strach z bídy, odpor k celé škále věcí a lidí, otázka morálky, vztah k dceři a profláknuté hledání smyslu života, tím vším se hrdina zabývá ve svých myšlenkách. Oněch 30 vteřin k opuštění projekce nabízí Noe v situaci, kdy lze očekávat záběry, které nebudou ladit oku diváka. Přesto bych rád věděl, kolik z nich zauvažuje nad tím, že projekci opravdu opustí? Občasný detailní záběr na hrdinovo oko následující těsně po něčem nechutném dle mě pak dokresluje, co chtěl Noe říct. Viděno krátce po Hanekeho Funny Games, ve kterém autor brnkal na podobnou strunu. Režisérova mystifikace (kterou zmiňuje dwi) mě dosti nahlodala - znechucení tím, co se na plátně děje, vystřídal příjemnější pocit, že se vlastně nic nestalo. Ale opravdu se nestalo? (10.05.2008)