Nazarin

Dalsi Bunueluv nabozensky kus. Tentokrat jsem si odnesl poznatek, ze hystericka devka, to je pohroma, ale ani zdaleka ne takova pohroma, jako hystericka krestanka. Kdyz dostane amok hystericka krestanka, je z toho neskutecna party (coz muzu potvrdit) a zaroven jsou z toho nejlepsi a nejzabavnejsi momenty tohohle filmu. Skoda, ze se Bunuel nenarodil o nejakych 20 let pozdeji, protoze jeho novejsi francouzska tvorba je mi o dost sympatictejsi, nez tyhle oldschool low-tech kousky z Mexika. 6/10 (09.03.2012)

Kňaz Nazario, hlavná postava filmu žije skromne, v odriekaní a pokore. Prostredie, v ktorom koná svoju pastoračnú činnosť - chudobná štvrť plná drobných zlodejíčkov a kuriev, však nemá čas na rozjímanie o duchovných veciach. Základom je snaha prežiť zo dňa na deň. Kňaza miestni považujú za neškodného idealistu, ktorého možno kedykoľvek využiť, okradnúť, či nakričať na neho - ako sa komu hodí. Pre poskytnutie pomoci je mu nespravodlivo odobratá možnosť celebrovať omše a preto odchádza putovať krajinou. Dokonalé je vykreslenie prostredia a charakterov. Zvláštna, účastne groteskná atmosféra, známa z iných režisérovych filmov je prítomná v úvode a pri konci filmu. Zinštitucionalizované kresťanstvo sa nevie a nechce vyrovnať s úprimnou cestou viery, ktorá obetavo a pokorne ctí nemenné pravdy. Najúčinnejšie prejavenie súcitu s trpiacim a strádajúcim je i tak v obyčajnej ľudskej solidarite, pričom nemusí byť zabalená pláštikom žiadnej ideológie ani inštitúcie. To pravdepodobne v závere pochopil i Nazario. A možno si nakoniec pochutnal i na ananáse. (09.11.2004)

Moje první setkání s Luisem Bunuelem... a dopadlo výborně. Příběh o křesťanské pokoře, ve kterém je vedena paralela s životem Krista ve mě jako v agnostikovi vyvolal a zanechal docela silné pocity, možná proto, že i když jde příběh veskrze křesťanský, není na něj nazíráno křesťanskou optikou (sám Bunuel byl surrealista, zapřísáhlý odpůrce kolenoklekačství). Jednoduchý příběh je ověšen mnoha nelehce interpretovatelnými motivy a podtrhnut velice příjemnými hereckými výkony. 80% (16.11.2006)

Jakoby Luis po té 30-ti leté filmové dovolené po Andaluském psovi ještě pořádně nenabral tempo, které ho zdobí v jeho pozdějších filmech. Tohle bylo zoufale prázdné a nudné. Čtu tady, že je to myšlenkově bohatý snímek, trochu pochybuji, ovšem budiž, jsou to ale už myšlenky stokrát slyšené, ničím překvapivé, pro mě nezajímavé. Je hezké, že se Buñuel neustále zabývá problémem náboženství (respektive křesťanství), ale zde použil, k mému nemilému překvapení, víceméně nekritický přístup. Těžko říct, zda jde o podobný umělecký záměr, jaký udělal třeba Pasolini ve svém Evangeliu podle Svatého Matouše, nebo tehdy skutečně proti církvi tolik neměl. Herecké výkony ženských nic moc, hudba opět nic, škoda absence surrealismu. Navíc jsem fakt nebyl schopen udržet 100% pozornost, jak moc mě to nebavilo. (14.12.2007)

Podobně jako kníže Myškin u Dostojevského, funguje postava Nazarina jako model pro zamyšlení se nad možnostmi/nemožností být opravdu dobrým člověkem ve světě, kde převládá zlo, bezohlednost a sobectví. Buñuel zde opouští svůj klasicky výsměšný tón (a když už se usměje, tak velmi hořce). Naopak, s vážnou tváří nechává kněze Nazarina za každý další dobrý skutek slíznout stále tvrdší a tvrdší rány – od přátel, či nepřátel, od světa i osudu. Je zajímavé, že archetyp ušlechtilého blázna (a nic jiného Myškin, nebo Nazarin nejsou), se periodicky opakuje ve vizi těch nejtalentovanějších umělců. Nedávno mi jeden známý řekl, že postava Myškina je stále něčím fascinující. Jistě, že je. A taky zůstane až do konce času. Protože právě ona ukazuje skutečnou (a smutnou) pravdu, že dobro se prostě nevyplácí – jenže právě díky této nepřikrášlenosti se „dobrota“ stává tím skutečně nejvyšším ideálem - tím nejušlechtilejším a nejodvážnějším způsobem života, k němuž může člověk směřovat. Často se lidé snaží vysmívat naivitě svých bližních, kteří chtějí změnit svět (nebo alespoň sebe sama) k lepšímu. Nicméně i pragmatismus může nabít zvláštních zákrutů. V tomto ohledu mne nepřestane fascinovat Cervantes. Ten začal psát Důmyslného rytíře dona Quijota za účelem výsměchu. Chtěl potupit všechny ty opravdu naivním rytířské romány o dokonalých mužích, vzdychajících po lásce dokonalých panen, jež překonávají nekonečné překážky v jejich nekonečných těžkostech, etc. Ale když čtete pozorně, začnete postupně v Quijotovi vnímat více, než pouhý výsměch. Najednou vám mezi stránkami pomalu, ale jistě začíná prosvítat něco víc. Autorův (původně netušený) obdiv. Obdiv k bláznovství, které si jde za svým nehledě na posměch, ústrky a krutost okolí. Obdiv ke cti, která se stala tragickou proto, že v očích obyčejných lidí již není více než šílenstvím. Obdiv k duchu jednotlivce, který se ve své nekompromisnosti nakonec stává jediným skutečně počestným člověkem. Člověkem, pro něhož ještě pojmy jako odvaha, láska a rytířství nevymřely a který i přes předem jistou porážku ve svém boji neustává... (20.04.2018)