Kto to tam spieva

"5. apríl 1941. Niekde v Srbsku..." Tragikomická ne-vojna v 26 obrazoch. Geniálne jednoduchá balkánska jednohubka tak trochu v štýle Kusturicových filmov, ktorá si pohráva s jemnou spoločenskou a politickou satirou prostredníctvom skupinky pitoreskných charakterov na ceste autobusom cestovnej agentúry Krstič, otec a syn do Belehradu. Pestrá mozaika zábavných postáv sľubuje záplavu humorných situácií a parádnych vtipov, ale citeľná prítomnosť vojny či choroby brnkajú aj na dramatickejšiu strunu. Dalo by sa povedať, že je oproti Kusturicovej tvorbe Ko to tamo peva umiernenejším počinom, ktorý nielen paroduje, ale aj ostro kritizuje spoločenské vrstvy a vzťahy medzi postavami, predsudky, ignoranciu, zlozvyky či negatívne ľudské vlastnosti (v hlave mi utkvela najmä scéna skupinového pozorovania milencov v tráve, ktorú po vyzradení otočí "fúzatý ujo" na milencov so slovami: "Že sa nehanbíte!"). Záver to celé korunuje a poukazuje na hlúposť, egoizmus a realitu vojny, ktorú si mnohí neuvedomujú. Zatiaľ najlepší juhoslávsky film, aký som videl. 90% (11.05.2014)

Strašně zvláštní film, převážně se odehrávající v malém prostoru autobusu a sledující jeho pouť do Bělehradu. Po cestě se však pokazí snad vše, co se pokazit může (Murphy zase jednou boduje:)) a do toho všeho ještě sledujeme pestrý kolorit postav, které jsou tak ohromně obyčejné... Film je tak akorát dlouhý (ne)hudba je naprosto iritující a otravná, přesto však nějakým podivným způsobem se k filmu skvěle hodí, stejně jako mezihry cikánů.Jinak žnrově těžko zařaditelné dílo, mnoho vtipných situací stojí vedle řady naopak velmi smutných a tragických... Nejsmutnějším faktem je ale zjištění, že takto to opravdu chodí i v životě. Ach jo, krásný film... (28.08.2006)

Rok 1941, autobus do Bělehradu a jeho bizarní osazenstvo. Škála nejrůznějších lidských typu ve stísněném prostoru (hojně využívaný trik k odhalení skutečné osobnosti postav – viz. Kalamita Věry Chytilové), neustále vzrůstající nervozita kopíruje zjitřenou válečnou atmosféru, závěrečný výbuch násilí a nesnášenlivosti uvnitř autobusu pouhou projekcí začátku náletů venku. Metoda humorného podání vážného tématu (smích skrz slzy) – velmi typické pro jugoslávský film. Humor blízký ztřeštěnosti Woody Allena („Autobus staví jen ve stanici. Další je 200 m daleko. Musíte tam doběhnout.“) (15.11.2005)

Milý to bylo. Příjemný. (V mým případě za předpokladu, že s nimi nesedím v tom autobusu. To by můj žaludek nepřežil.) Jestliže jsem po tom ale sáhnul na základě FB doporučení, že to je taková ještě lepší Černá kočka, bílý kocour (možná naopak), tak tady musím říct, že Kusturicův počin je ještě o několik tříd a galaxií dál a výš. Tento typ zázraku se bohužel nekonal. Ale koukalo se na to hezky, to připouštím. (22.01.2015)

Juhoslovanské filmy majú svoje osobité čaro, iskru a su plné života. Tie Kusturicove sú notoricky známe, ale tento nie tak nápadný filmík má takú živú atmosféru plnú bizarných postavičiek a situácií že natočiť niečo podobné v dnešnej dobe by sa už asi ani nedalo :) Je to svojím spôsobom metafora života kde má svoje miesto láska, chamtivosť, závisť ale aj priatelstvo a vzťah k rodine. Väčšinou mi hudobne vstupy vo filmoch vadia ale tu akosi prirodzene zapadajú, že to vôbec nepôsobí rušivo aj keď sa opakuje ten istý hudobný motív dookola (11.05.2014)