Kto to tam spieva

Shlédnout tento film byl pro mě skvělý filmový zážitek. Herci byli skvěle přirození, vůbec jsem neměl pocit, že koukám na film. V autobusu se setkalo několik lidí různé povahy a s jinými sny. Majitel autobusu všemu velí a hlavně přesně dodržuje předpisy. Krásně je to vidět na příkladu, kdy nevpustí pasažéra, který nechtěl čekat na zpožděný autobus, a vydal se do příští stanice pěšky před autobusem. Když autobus pasažéra dohnal, nevpustí ho se slovy: „Autobus staví jen ve stanici, další je 200 metrů daleko, musíte tam doběhnout, předpisy jsou předpisy.“ Ale krásných scének je ve filmu mnoho, které říkají něco více o charakteru postav. Nejen o majiteli autobusu je příběh. Postavy v autobusu se postupně odhalují – cestuje nemocný člověk toužící pravděpodobně po zdraví, mladá holka, co se provdala za mladého kluka, namyšlený a pravděpodobně neúspěšný zpěvák, lovec, který musel těch 200 metrů do další stanice skutečně doběhnout, a syn majitele, řidič Miško, který zvládne řídit autobus i se zavázanýma očima. A samozřejmě dva cikánští zpěváci s velmi chytlavou melodií, svou písní dotváří atmosféru filmu. Autobus potkává během své cesty různé lidi a různé problémy, které je nutí jezdit samými objížďkami, aby se nakonec dostali do společného cíle – do Bělehradu. Film je vtipný i tragický, reálný s úžasnou atmosférou tehdejší doby (kamna v autobusu). Tragika osudu je vidět po příjezdu do bombardovaného Bělehradu, pro který začínají krušné okamžiky německých náletů. Příliš jsem se o jugoslávské filmy nezajímal, ale po shlédnutí tohoto snímku se těším, až se opět na nějaký podívám. Tento film mě opravdu hodně zaujal.