Duna: Časť druhá

Je fascinující, že když prohlásím, že Duna 2 byla výborná, ale jednička byla o chlup lepší, jsem v menšině a zním až nemístně kriticky. Možná je to mou neznalostí knižní předlohy, ale zkrátka epizoda ze života Fremenů mě bavila méně. Duna 2 představuje úžasný audiovizuální zážitek, je to velkofilm se vším všudy, ale rozhodně v něm nespatřuji onu proklamovanou genialitu. Samozřejmě film zdařile buduje protagonistu i antagonistu a za uhrančivé atmosféry směřuje vše k jejich nevyhnutelnému střetu, ale je to něco, co jsme nečekali nebo doposud neviděli? Je to něco, co svojí silou a katarzí překoná např. střet Batmana s Banem, či Jokerem? Je v tom osudovost silnější Matrixu? Nemyslím si. :) Je to jen další skvělý velkofilm... 8/10 (18.03.2024)

Ve druhé Duně vidím tak trochu paralelu s druhým Avatarem. Oba filmy VYPADAJÍ a ZNÍ (tady obzvlášť) DOKONALE a kino je POVINNOSTÍ. Co se týče řemesla a audiovizuální stránky, všechna čest. Casting fajn, atrakce super, atmosféra geniální...ale měl jsem problém s nevyváženým tempem. Tam, kde první půlka buduje a postavy se vykreslují, ve druhé půlce najednou sprintujeme a divák se staví před hotovou věc. Vadil mi rychlý přerod Paula, vadila mi nedostatečná konfrontace Brolin vs. Bautista, vadilo mi jak skončil Baron...Prostě jsem si chtěl ty okamžiky vychutnat a najednou nebylo co. Katarze se nedostavila, o postavy jsem přestal jevit zájem, protože mi chyběli souvislosti a širší kontext. I tak chválím, byť ty výkřiky o nejlepší sci-fi všech dob jsou hodně mimo. (05.03.2024)

10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. (05.03.2024)

Mám za sebou zřejmě nejen nejočekávanější film letošního roku, ale mám ten pocit, že i to nejlepší, co letos uvidím. Druhý díl Duny si dal sice trošku načas, ale pokud mám na takovou kvalitu čekat tři roky, vůbec se zlobit nemůžu. Nevím totiž, jak tento díl pojmenovat, než že je to totální sci-fi epos, který se po právu bude řadit mezi to nejlepší, co Hollywood vyplivnul ve 21. století. Hans Zimmer se opět překonal. Sice tu není z jeho strany žádná výrazná melodie, ale ve spojení s prakticky dokonalým vizuálem jde z Arrakisu až nepopsatelný strach a respekt. Herecky se tu také sešla současná herecká smetánka, které evidentně vůbec nevadí dílčí role, aby splynuli v jeden kvalitou těžko popsatelný celek. Nelze jinak, než říct, že tady se Denis Villeneuve opět překonal. Věrně totiž zfilmoval knižní román, o kterým v 80. letech mluvili jako o nezfilmovatelném. (03.03.2024)

Hypnotičtější, větší, hlučnější, atmosféričtější. Nejprve jsem si uložil drobný domácí úkol, kdo za jaký kmen kope, protože naposledy jsem se krapet ztrácel. A hned od začátku jsem díky tomu naskočil. Rozjíždí se tu několik linií, ale ve výsledku stejně divák (dobře, já, ať mluvím za sebe) vnímá hlavně ten estetický zážitek výše (…větší, hlučnější…), takže kdykoliv to vypadá na nějaké obrazové a zvukové žraso, v sedačce hned zbystří. Prostě forma nad obsahem. Samotný Paul Atreides se ocitá v řadách Fremenů, už to není žádný vyjukaný klučina, a i když má pořád sotva 60 kilo, získává si respekt i vůdcovské manýry. Stejně jako (zase zatraceně sexy) Zendayu. A ano, jsou tu pochopitelně i malé půtky, náboženská přesvědčení, velké imperiální plány a politikaření, ale strhnou zejména adrenalinové jízdy na červech, průjezdy písečnou krajinou, likvidace mohutných strojů a další bitevní lahůdky. Prostě Denis Villeneuve je filmař, který daleko víc preferuje vyprávění vizuálem. Furt je to ale zatraceně vážné, pokusy o humor obstarává snad jen Javier Bardem, emocí je málo, a srovnávat oslizlého Austina Butlera s Ledgerovým Jokerem je samozřejmě na pohlavek. Villeneuve je furt studený a zahleděný do sebe, ale oproti jedničce se klaním. Stejně jako za zvuk, kameru, výpravu, kostýmy, masky a samozřejmě burácejícího Hanse Zimmera (zdravím pražskou O₂ arenu). (18.03.2024)