Atlantida’99

Hudební průměr, dobré texty, výtvarné ztvárnění zajímavé. 1)  Dílo Václava Neckáře v šedesátých a začátkem sedmdesátých let tvořily veselé písničky plné radosti, energie a optimismu. Typické šedesátky. Některé z nich byla vlastní tvorba, některé byly přejaté, jak to tehdy u nás bylo obvyklé. Když se k tomu přidal Neckářův neobvyklý hlas, klukovský projev a mladistvý sexappeal svérázného tanečníka, bylo vymalováno._____ 2)  Doba pokročila, Neckář se přehoupl do středních let a podobně jako například Beatles začal vyhledávat v souladu s poptávkou režimu po angažovaných textech s propracovanější hudební strukturou náročnější hudební styl pro náročnějšího posluchače. Vedle balad, ke kterým přirozeně tíhl, se tak se skupinou Bacily dostal i k rockovým skladbám a v jejich rámci ke komponovaným elpíčkům._____ 3)  Jedním z typických zástupců této kategorie je právě Atlantida´99. Tehdy snad šlo o záslužný pokus obrazově ztvárnit kvalitnější hudební výpověď. Dnes už při sledování 44letého Neckáře se u tohoto pořadu převážně nudím. (13.11.2021)

Navzdory tomu, že rozhodně nedosahuje kvalit Planetária, Příběhů, písní a balad nebo Tomu, kdo nás má rád, se mi Neckářovo album Atlantida’99 líbí. Jenže zrovna tak jako náladu desky rozbíjejí písně Žít jako ve vatě, Dotazník a Úředník vítězí, rozbíjejí i tenhle pořad. Kdyby se televizní Atlantida držela jen písní jako Cesty tam a zpátky, Celý svět se mnou je tu a Jak dlouho ještě budem zrát (moje úplně nejoblíbenější, tady navíc se skvělým klipem, který překvapivě používá záběry z Bondarčukova Waterloo), bylo by to rozhodně lepší. (22.12.2021)